Globální oteplování – realita, nebo bublina?

Existuje statisticky významné globální oteplování? Pokud ano, jde o přirozený jev, nebo je způsobeno člověkem? Pokud bychom se rozhodli, že mu chceme zabránit, je něco, co s tím člověk vůbec může udělat? Má nás možné mírné zvyšování teplot trápit? To jsou zásadní otázky, na něž odpovídá nový sborník Centra pro ekonomiku a politiku „Globální oteplování – realita, nebo bublina?“

Část A přináší texty z konference „Globální oteplování – fakta a mýty“ z 15. listopadu 2007. Bývalý profesor Harvardovy univerzity Luboš Motl analyzuje nízkou citlivost klimatu vůči oxidu uhličitému a další fyzikální zákonitosti. Profesor pedologie na pražské ČVUT Miroslav Kutílek vyvrací skleníkovou hypotézu. Profesor Technické univerzity Carolo-Wilhelmina v Braunschweigu (SRN) Gerhard Gerlich zpochybňuje příčiny globálních změn klimatu z pohledu teoretického fyzika. „Historický“ klimatolog Jiří Svoboda rozebírá kolísání klimatu v Čechách za uplynulé tisíciletí. Ladislav Kurc a Miroslav Petrisko z Vysoké školy chemicko-technologické kritizují manipulace s radiačním působením oxidu uhličitého. Výkonný ředitel britského International Policy Network Julian Morris vysvětluje, proč klimatická katastrofa nehrozí. Bývalý ředitel Fraserova institutu Michael Walker analyzuje příspěvky svých kolegů do debaty o klimatu.

Jak se vyhnout placení pokut, 2. vydání, červenec 2014 - Erik Sedláček

Když mi někdy v první polovině roku 2013 začaly chodit „výzvy provozovateli vozidla k uhrazení určené částky“, pustil jsem se do hledání rad a návodů, jak se s touto nepříjemností vypořádat. Jelikož se však jednalo o novinku platnou od ledna 2013, praktických informací bylo k nalezení jen velmi málo, a to ještě ve značně roztříštěné podobě. Také existovala spousta spekulací ohledně výkladu zákona a možná řešení se teprve rodila. Vzhledem k poměrně bohatým zkušenostem s problematikou správního řízení – byť mimo oblast dopravy – jsem se nakonec rozhodl, že pokud žádný manuál neexistuje, napíšu ho sám. Tak se v červenci 2013 zrodila brožurka s pracovním názvem „Jak se vyhnout placení pokut aneb žádný konec výmluv na osobu blízkou!“

Od té doby již uplynul rok a ačkoliv k dané problematice stále neexistuje prakticky žádná judikatura, vykrystalizovaly některé poměrně účinné metody, jak se s tzv. „objektivní odpovědností provozovatele vozidla“ vypořádat. Vesměs se potvrdily předpoklady předvídané již v prvním vydání brožury, místy však bylo nutno přistoupit k jistým modifikacím a objevily se i některé nové metody. Proto je na místě brožurku aktualizovat.

Během zmíněného roku mi prošlo rukama zhruba 30 správních řízení a o desítkách dalších mám bezprostřední informace. Ačkoliv je to stále relativně malý vzorek, dovoluje vyvození určitých obecných závěrů ohledně postupu úřadů a účinné obrany ze strany provozovatele vozidla.

Operativně pátrací prostředky v trestním řízení - Jan Chvatík

Operativně pátrací prostředky jsou v trestním řádu relativně novým institutem. Jeho součástí se staly až v roce 2002 a to díky velké novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. (účinné od 1. 1. 2002). Do té doby byly součástí zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Tato práce si vedle nástinu historie právní úpravy operativně pátracích prostředků klade za cíl alespoň rámcově přiblížit postavení a úlohu těchto nástrojů v dnešním trestním řízení, poukázat na jejich specifika a částečně upozornit na některé problémy a otázky, které mohou vyvstat při jejich použití ze strany příslušných orgánů činných v trestním řízení, popřípadě naznačit možné změny „de lege ferenda.“

Na úvod je třeba předeslat, že nebylo mým cílem popsat tyto nástroje v celé jejich šíři a odpovědět na všechny otázky, které se v souvislosti s jejich aplikací nabízí. Brání mi v tom jednak rozsahové limity kladené na tento typ práce, dále jistá osobní odborná „nevyzrálost“, a také v neposlední řadě utajovaná povaha operativně pátracích prostředků (především nedostupnost některých interních aktů určených k jejich provádění).

Propopulační politika - ano či ne (sborník textů)

Sborník č. 21/2002, který čtenář právě dostává do rukou, se zabývá v České republice v poslední době poměrně hojně diskutovaným tématem – propopulační politikou. Názory, že se u nás rodí stále méně dětí, a že je to příznak ekonomické, politické či dokonce morální krize, rozhodně nejsou ojedinělé a ovlivňují i politické programy politických stran, zejména levicových. I když je evidentní, že tomu tak není, že je trendová změna chování rodin důsledkem něčeho úplně jiného než „krize“ ve standardním slova smyslu. Centrum pro ekonomiku a politiku se rozhodlo k tomuto tématu udělat seminář a vydat seriózní publikaci.

Sborník je rozšířeným záznamem referátů ze semináře CEPu konaného 23. května 2002, na němž vystoupili čtyři řečníci: Jiřina Kocourková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, bývalý pracovník ČSÚ Milan Kučera, Marek Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku a Ladislav Rabušic z Masarykovy univerzity v Brně. Na seminář jsme záměrně pozvali odborníky – nepolitiky, kteří se pronatalitní politikou z různých úhlů zabývají ve své každodenní práci.

Jiřina Kocourková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy nabídla vyvážený pohled na propopulační politiku z pohledu demografa. Pokles plodnosti v západních zemích je podle ní výsledkem jak snižování počtu dětí v rodinách, tak i načasování narození. Autorka nedůvěřuje okázalé pronatalitní politice, nebrání se však rodinné politice. Státní podpora rodin v České republice je podle ní srovnatelná s úrovní podpory poskytované ve státech západní Evropy a žádnou zásadní změnu nevyžaduje.

Přednášky o holocaustu - Germar Rudolf

Se vstupem do druhého desetiletí nového tisíciletí má holocaust stále zásadní význam. Sotva uplyne den, abychom neslyšeli další zprávu o přeživším, starém nacistickém dozorci, novém filmu, čerstvých žádostech o odškodné, nutnosti dalších „zákonů proti nenávisti“ nebo o bezprostřední hrozbě „dalšího holocaustu“. Také má přímý dopad na mezinárodní dění: díky silné mezinárodní židovské lobby v kombinaci se západním kultem viny za události, k nimž údajně došlo před 65 lety, Izraeli prochází zločiny proti lidskosti v Gaze i ve zbytku Palestiny. To zase vyvolává hněv muslimského světa, živící globální „válku proti terorismu“. A stín holocaustu nás tlačí stále blíž k vojenské konfrontaci s Íránem, jehož jediným „zločinem“ je odpor vůči americkému imperiálnímu avanturismu na Středním východě, neochota sklonit se před diktátem Izraele – a ochota zpochybňovat standardní verzi holocaustu.

Potom tedy nepřekvapí, že bychom měli být svědky sílícího přezkoumávání, zpochybňování a snad i přepisování tradiční verze této události. To je proces revizionizmu, akceptovaná a naprosto normální součást jakéhokoliv historického bádání. Na rozdíl od jiných oblastí výzkumu je však revizionizmus holocaustu pro mocné krajně nežádoucí. Pravda je taková, že se moc židovské lobby i legitimita státu Izrael do značné míry odvíjí od tradiční verze holocaustu. Proto ji Izrael i jeho stoupenci po celém světě zuřivě brání. Revizionisté představují hrozbu, protože odhalováním mnoha slabých stránek ortodoxní verze odhalují i cenzuru, pokrytectví a naprostou prohnilost systému. Přitom dělají velkou službu lidem po celém světě, kteří chtějí žít bez útlaku židovsko-americko-izraelské mocenské struktury.

Paměti a úvahy - Lubomír Štrougal

Dlouhou dobu mne rodina i moji přátelé přemlouvali, abych napsal vzpomínky na své letité působení ve stranických a
státních funkcích v socialistickém Československu.

Dlouhou dobu jsem odolával, ale když jsem v tisku sledoval stovky a tisíce dezinformací o vývoji v Československu po II.
světové válce, odhodlal jsem se vzít pero do ruky. Neměl jsem a nemám možnost probírat se nejtajnějšími archivy. Ani jsem
neměl sílu prodírat se miliony zažloutlých stránek dávno zapomenutých dokumentů a novin.

Spolehl jsem se na svou paměť a běžně dostupné prameny.

Cenné podklady mi při tom poskytl ing. František Nevařil a přispěl i dr. Josef Hotmar.

Po celou dobu přípravy této knihy mi pomáhal - a někdy se také se mnou přátelsky přel - dr. Zdeněk Jirků.

Děkuji také mé ženě Míle, která dlouhé měsíce dokázala vytvářet klidnou atmosféru pro tuto práci.

Tato kniha není vědeckou prací. Je osobním, subjektivním svědectvím o tom, co jsem prožil. Přesto věřím, že čtenář - starší
i mladší - v ní najde pár nových pohledů na historii země, kterou mám tak rád.

A konečně - knihu věnuji památce mé maminky a mého otce.

Lubomír Štrougal

Detoxikace - ing. Hana Bláhová

Vážení přátelé, k napsání této knihy mne přiměly životní příběhy mých klientů a alarmující rozdíly v přístupu školní a detoxikační medicíny. Za léta, co pracuji s rezonanční diagnostikou, vzrostla moje nedůvěra a skepse k možnostem, které má ortodoxní medicína. Laboratorní měření a testování nezaberou ani tak široké spektrum patogenů, ani nejsou tak přesná, jak jsem v mládí věřila. Vina není v lékařích, ani v laborantech. Používané metodiky jsou často málo průkazné, nebo dokonce vysoce chybové. Roli hraje i ekonomická stránka, na drahá a přesnější vyšetření chybí peníze. Co umí jedna špičková referenční laboratoř a čím ohromuje studenty medicíny, to se v terénu na malých pracovištích vůbec neprovádí. Dobrat se skutečné příčiny některých nemocí je pak nad možnosti školské medicíny, zvláště u chronických chorob.

Co je vidět a co není vidět - Frédéric Bastiat

Dílo vynikajícího představitele Francouzské liberální šškoly Frédérica Bastiata, apošštola svobodného obchodu, jemužž byl udělen čestný přídomek „francouzský Cobden“, je českému čtenáři téměř neznámé. Průkopnický český překlad jeho nejslavnějššího a co se týče teoretických implikací nejdůsažžnějššího spisu Co je vidět a co není vidět z r. 1923 (překladateli byli J. Kulhánková a E. Brachan, kniha vyššla ve vydavatelství Volné myššlenky československé v Praze) je dnes prakticky nedostupný, takžže nṚ čtenář měl možžnost setkat se s Bastiatem jen při příležžitosti vydání jeho známého protisocialistického pamfletu Zákon (přel. L. Hlinovský, vyd. Academia, Praha 1991), který ve vzruššené atmosféře tehdejšší doby, kdy se protisocialistická a protikomunistická stanoviska zdála něčím samozřejmým, nevzbudil patřičnou pozornost.

V myslích mnoha přísluššníků našší univerzitní vzdělané inteligence, kteří před rokem 1989 povinně absolvovali kursy marxistické politické ekonomie, není ovššem jméno Bastiat úplně neznámé, nebo zcela jistě vyvolává dvojsmyslnou– a právě proto zafixovanou –asociaci na termín „vulgární ekonomie“, resp. podobně dehonestující označení „vulgární apologetika kapitalismu“, cožž sugeruje obraz mělkého tendenčního propagandisty, jehožž postupy jsou v přímém rozporu s objektivními metodami vědy. A přitom je pravda právě opačná: byla to nikoliv Bastiatova, nýbržž Marxova tendenčnost a předpojatost ve výkladu vývoje ekonomického myššlení, která naššla svůj výraz v této naprosto neadekvátní charakteristice.

Modrá, nikoli zelená planeta - Václav Klaus

Žijeme ve zvláštní době. Je to vidět i na tom, že jedna mimořádně teplá zima, která - bez ohledu na dlouhodobé trendy, např. na to, že v celém 20. století bylo zaznamenáno zvýšení průměrné teploty ve světě jen o 0,6 stupně - stačí k tomu, aby u některých lidí vznikla dalekosáhlá ocekávání a na jejich základě příhodné prostředí pro návrhy radikálních opatření, abychom s počasím něco, a to právě teď, udělali.

Jedna událost stíhá druhou. V průběhu posledních měsíců byl do kin uveden Al Goreův jen zdánlivě dokumentární, příznačně však oscarový film, byla publikována tzv. Sternova zpráva, připravená na objednávku britského premiéra Tonyho Blaira a bylo publikováno - spíše politické než odborné - shrnutí 4. zprávy Mezinárodního panelu OSN, věnovaného klimatickým změnám. Překvapivě řadu měsíců před publikováním vlastní zprávy. Laťka politické korektnosti byla - zdá se - již definitivně, a to hodně vysoko, nastavena a znovu je nám vnucována jedna jediná přípustná pravda. Všechno ostatní je označováno za nepřijatelné. Britský ministr životního prostredí nedávno dokonce řekl, že stejně jako nesmí v médiích vystupovat teroristé, neměli by mít právo vystupovat ani skeptici vůči globálnímu oteplování. V lidské historii to bohužel není poprvé.

Souhlasím se spisovatelem Michaelem Crichtonem, že "nejdůležitější výzvou, které lidstvo čelí, je úkol rozlišit realitu od fantazie a pravdu od propagandy. Zejména v naší informační éře (spíše ji vidím jako éru dezinformacní) je to mimořádně naléhavé a mimořádně důležité" (Crichton, 2003). Přispět k tomu se snaží i tato nevelká knížka.

Hospodářský řád v nové Evropě - Walther Funk

Na prvním veřejném projevu Společnosti pro jihovýchodní Evropu dne 12. června 1941 ve Vídni promluvil říšský ministr hospodářství a president Říšské banky Walther Funk, jenž převzal záštitu Společnosti. Jeho přednáška je vlastně veřejným vyhlášením programu pro hospodářské vybudování nové Evropy a pro úpravu světového obchodu ve válce. Tím právě je novým důkazem veliké vnitřní síly německého hospodářství, jež pracuje všemi silami pro válku, ale při tom myslí už na úkoly poválečné a připravuje jejich provádění. Ba část jich provádí už nyní.

Ohlášený program vychází z logicky domyšleného a do celoevropského a světového prostoru promítnutého uplatnění německého nacionálně socialistického názoru. Vedoucí zásadou je, aby se zajistil co největší obecný prospěch. Neboť v hospodářství často jednomu prospívá to, co druhému škodí. Stará liberalisticko-kapitalistická soustava dávala několika málo lidem peníze a moc, kdežto nacionálně socialistická soustava staví vědomě do popředí blaho lidu.

Světové hospodářství nebude moci být po válce obnoveno podle zásad, které už jednou způsobily jeho zkázu. Svůj program vylíčil přednášející i v otázkách měnových, podnikatelských a bursovně finančních. Vyvrátil mnoho nesprávných názorů na německé hospodářské metody, rozšiřovaných zčásti ze zlé vůle, ale zčásti i z nepochopení. Pro každého, kdo má zájem o dnešní evropské hospodářství i o jeho další vývoj, a to jsme všichni, kteří v něm žijeme a pracujeme, je tato přednáška poučením a ukazatelem na cestě správného hospodářského myšlení v nové Evropě.

Syndikovat obsah