Antikrist - Franz Spirago

Autor knihy, rakouský teolog, profesor Franz Spirago, říká velmi výstižně hned v předmluvě, že „nikdo by neměl říkat, že pojednání o Antikristu je zbytečné, protože se domněle ještě neblížíme konci světa. Předložit studii o učení, které Písmo svaté tak často a dokonce výslovně pojednává, nikdy nemůže být označeno za zbytečné. Svatí apoštolové a svatí Otcové by ostatně tak často nepoukazovali na Antikrista, kdyby toto učení nebylo pro křesťany dokonce mimořádně užitečné. Největší prospěch ovšem podrobná znalost řečeného učení přinese těm křesťanům, kteří již budou žít v čase Antikrista.“ – A kdo z lidí může mít jistotu, že v čase Antikrista již nežijeme? Stačí si připomenout, že 19. září 1846 zazněla na vrchu u La Saletty – tehdy zcela neuvěřitelná – slova Matky Boží: „Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista.“

Manifest Nové pravice - Alain de Benoist

Nová pravice se zrodila v roce 1968. Není to politické hnutí, ale škola idejí. Aktivity, jež od té doby až po dnešek rozvíjí (vydávání knih a časopisů, pořádání kolokvií a přednášek, organizace seminářů a letních univerzit atd.), jsou především metapolitické.

Metapolitika není jiný způsob, jak se politicky angažovat. Není to ani „strategie“, která by směřovala k prosazování intelektuální hegemonie; nechce ostatní postupy nebo postoje diskvalifikovat. Spočívá jen na zjištění, že v kolektivním vědomí, a vůbec v celé historii lidstva, hrají rozhodující roli ideje. Herakleitos, Aristoteles, Augustinus, Tomáš Akvinský, René Descartes, Immanuel Kant, Adam Smith nebo Karel Marx vyvolali ve své době svými díly rozhodující změny, jejichž důsledky jsou patrné ještě dnes. Dějiny povstávají z vůle a jednání lidí, avšak tato vůle a jednání se vždy projevují v rámci určitého počtu přesvědčení, věrouk a představ, jež jim dávají smysl a řídí je. Nová pravice chce přispět k jejich obnově.

Vzpoura deprivantů - František Koukolík, Jana Drtilová

 

Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů normality spíše v citové a hodnotové než v intelektové oblasti nedosáhli nebo o ni příšli.

Ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni a rozsahu »nepovedení«, případně »zmrzačení", nikoli nemocní. Deprivanty chápeme jako antropologickou, sociokulturní kategorii, nikoli jako kategorii diagnostickou, lékařskou. Ta by byla užší.

Domníváme se, že epidemický výskyt deprivantů a skupinové projevy jejich chování souvisejí s vývojem soudobé společnosti. Jsou jak jeho důsledkem, tak jeho pohonem. Přibývají a jsou tak závažné, že je možné uvažovat o další deprivantské vzpouře...

Jürgen Graf - dva rozhovory

První rozhovor vyšel ve Smith’s Report č. 147, únor 2008

Otázky kladl Richard A. Widmann

Druhý rozhovor vyšel 12. července 2009 na bulharském hudebním blogu

http://revoltns.blogspot.com

Translation © Erik Sedláček, 2011

 

První rozhovor

Boj proti klerikalismu - Rudolf Vrba (1895)

Prohlížel jsem umělecké dílo francouzské, jaké jen mohou vydávat bohaté a velké národy. Racinetovo dílo o kroji všech národů celého světa, od prvních časů až na naši dobu. Našel jsem tam všemožné kmeny divochů a co se naší rakouské říše týká i Slováci měli svůj list, avšak marně jsem hledal nás Čechy. Tož jsme tedy snad míň než asijští divochové?

Bolestně se mne dotklo, kterak cizina nás Čechy umlčuje a vždy, když cestuji a čtu cizozemské noviny, třeba jen našich sousedů v rajchu, vidím, jak se píše o nás, jako bychom byli někde v Číně. Čím to? Přece je český národ tak pracovitý, český dělník všudy hledaný, vynalézavost Čechů dokázána. Parní šroub Resslův, pluh bratří Veverků jsou největší vymoženosti nynější kultury, a přece nikdo nás neuznává.

Tažení v Rusku 1941-1945 - Léon Degrelle

V roce 1936 jsem byl nejmladším vrcholným politikem v Evropě.

Bylo mi dvacet devět let a rozezvučel jsem i ty nejtajnější struny své země. Stovky tisíc mužů, žen, chlapců a dívek mě s naprostou důvěrou a oddaně následovaly. Do belgického parlamentu mou zásluhou vtrhly jako vichřice desítky poslanců a senátorů našeho hnutí. Mohl jsem se stát ministrem, stačilo jediné slovo a mohl jsem vstoupit do politické hry.

Já jsem však raději pokračoval mimo rámec špinavé oficiální politiky v tvrdém boji za pořádek, spravedlnost a čistotu, protože jsem byl posedlý ideálem, jenž nepřipouštěl kompromisy ani ústupky.

Chtěl jsem svou zemi osvobodit od diktátorské síly peněz, které korumpují moc, podkopávají základy institucí, zatěžují čisté svědomí a ruinují ekonomiku i práci. Místo anarchického režimu starých stran, jež se všechny zdiskreditovaly v důsledku politických a finančních skandálů, šířících se jako mor, jsem chtěl legální cestou nastolit silný, svobodný, spořádaný a odpovědný stát, který by představoval skutečnou sílu lidu.

První a poslední - Adolf Galland

Adolf Galland je bezesporu žijící leteckou legendou. Patřil nejen k předním stíhacím esům německé luftwaffe, ale i k jejím vysokým štábním důstojníkům. Toto jeho výjimečné postavení se odráží i v jeho pamětech, které nejen vzrušujícím způsobem vyprávějí o vzdušných soubojích ale přinášejí i dosud málo známá fakta o praktikách nejmocnějších mužů nacistického Německa. Tím má tato kniha místo jak v knihovnách obdivovatelů napínavých příběhů, tak i u příznivců historické četby.

Hilsneriáda a TGM - Jan Rys (1939)

Janem Rysem podepsaná kniha je podrobnou kronikou asi vůbec nejznámějšího případu rituální vraždy novější doby – kdy byl alespoň jeden z pachatelů souzen a potrestán –, který dnešním potomkům vrahů dodnes nedává spát, jak dokazují nesčetné překroucené a nechutně lživé publikace, jimiž se snaží svalit vinu z pachatelů z řad jisté židovské sekty na nevinné včetně členů rodiny zavražděné Anežky Hrůzové. Tím paradoxnější je, že otřesná vražda téměř nezajímá současné potomky její oběti. Dílo také čtenáři podrobně ukazuje, jak se v polenském případu na straně Židů angažoval T. G. Masaryk sice horlivým, ale současně i trapným až doslova hloupým způsobem.

Židé i přes nesčetné důkazy opakovaně prohlašují rituální vraždu za „ohavný výmysl antisemitů“ se záměrem vyvolat nepřátelství k celému židovskému národu. To však sebeméně nevysvětluje neoddiskutovatelnou skutečnost, že z rituální vraždy byli podezíráni, obviňováni a také právem trestáni výhradně a jedině Židé! Nežidovská strana navíc nikdy netvrdila, že rituální vraždy jsou záležitostí celého židovského národa, nýbrž jen určité sekty v něm, což potvrzují i výroky některých samotných Židů. Jestliže však – jako i v případě vražd v Polné – se všichni Židé staví na obranu usvědčených vrahů, neměli by se divit, že v nežidovských národech je přesvědčení o židovských rituálních vraždách stále živé.

Belzec: propaganda, svědectví, archeologický výzkum a historie - Carlo Mattogno

Přeživší holocaust uvádí, že ve vyhlazovacím táboře Belzec, nacházejícím se ve východním Polsku, bylo mezi listopadem 1941 až prosincem 1942 zavražděno nejméně 600 000 a možná až tři miliony lidí, zejména židovského původu.

Tvrdí se, že k vraždění byly používány nejrůznější prostředky: výfukové zplodiny z dieselových motorů, nehašené vápno ve vagonech, vysoké napětí, vakuové komory. Podle svědků byly mrtvoly nakonec páleny na hranicích o velikosti několikapatrového domu, aniž po nich zbyly jakékoli stopy.

Těm, kdo znají historky o táboru Treblinka, to všechno zní až přespříliš povědomě. Autor se proto v této studii omezil na aspekty, jež jsou ve srovnání s Treblinkou odlišné a nové, ale ohledně dalších aspektů čtenáře odkazuje na svou knihu o Treblince. V první části knihy je vysvětlen a vystaven důkladné kritice vývoj oficiálního vykreslování a popisování tábora Belzec.

Výsledek tohoto rozboru je v zásadě ten, že historický obrázek, který je v mnoha evropských zemích stanoven trestním zákonem, je neudržitelný, jelikož se nejedná o nic jiného než o nepřetržitý řetězec absurdit. Na rozdíl od Treblinky byly v Belzecu koncem 90. let provedeny forenzní vrty a vykopávky, jejichž výsledky jsou vysvětleny a kriticky zhodnoceny ve druhé části knihy. Tyto nálezy spolu s absurdními tvrzeními „svědků“ i dostupnou dokumentací tezi o vyhlazovacím táboru vyvrací.

Talmud v nežidovském zrcadle - Hanuš Richter

Jest mylný názor, že jediným pramenem židovského náboženství jest bible. Nejstarším pramenem židovského náboženství jest Thora. Je to pět knih Mojžíšových. Celá rabínská literatura spočívá valnou částí na Thoře. Thora jest jádrem Starého Zákona. Jest uznávaná nejen Židovstvem, ale i křesťanskými církevními.Rabin přidávali ke Thoře komentáře. Ty se jmenují Mišna. Dalšími komentáři jsou různé Midrašim i kabalistická kniha židovstva Zohar.

Syndikovat obsah