Ztraceni v ghettu - Theodore Dalrymple

Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, že nezodpovídá za svůj život a že je naprosto bez šancí. Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější (ženy a děti) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy. Ohromná mašinerie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky, tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje.

Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.

Duchovní základy nové Evropy - Otto Dietrich (1941)

Pánové, jestliže dnes, uprostřed mohutného vojenského zápasu, žádám tak vybraný kruh posluchačů o pozornost pro duchovní téma, jsem vám především povinen slovem odůvodnění.

Boj, který je dnes vybojováván na bitevních polích a na mořích posledním prostředkem národů, "ultima ratio", silou zbraní, jest - o tom jistě dnes už není pochyby - ve své nejhlubší podstatě bojem dvou světových názorů. Za armádami a eskadrami za železa a ocele a spolu s nimi odehrává se zápas duchů, v němž zápolí nová myšlenka lidského soužití, která se zrodila z dvou největších kulturních národů evropské pevniny, s duchovými silami minulosti o svou dvobodu a budoucnost.

Ve svém novoročním provolání Vůdce nazval tento zápas německého a italského světa zápasem převratného významu pro budoucí vývoj lidstva. V politické rovině formuloval jej jako "boj nacionálně socialistických lidových práv proti plutokratickým výsadám". "Německý svět" - řekl tehdy - "překonal, právě tak jako svět italský, věk výsad několika plutokratických kapitalistů a postavil na jeho místo věk lidu. Zatím co ostatní svět se chystá, aby chudákům ukradl i to málo, co ještě mají, vystupujeme my proti majetnému světu, odhodláni, že vybojujeme chudákům všeobecná lidská práva."

Stávky - Rudolf Vrba (1896)

Staří Římané měli pořekadlo: »Beati possidentes«. Dnes bychom toto pořekadlo přeložili asi tak: Šťasten, kdo má wertheimku naplněnou papíry, jež mají dobrou dividendu. Protiva práce a kapitálu byla u starých Řeků a Římanů zrovna tak všeobecná a ostrá, jako je dnes; jen formy jsou různé. Boj práce s kapitálem u starých pohanských národů zuřil právě tak, jako zuří dnes. Starořímští kapitalisté neliší se pranic od našich kapitalistických továrníků. Staří pohané přivlastňovali si práci jiného pod formou nejbezohlednější: otroctvím. U starých Řeků bylo otroctví základem všeho státního společenského zřízení. Žádnému Řekovi ani ve snách nenapadlo, že by jinak mohlo býti; věc byla sama sebou zřejmá; jinak by Řekové nebyli dovedli se uživiti, kdyby byli neměli práce otrocké. Aristoteles nezná řecké domácnosti, kde by nebylo otroků. Otrok a nástroj byly rovné věci. Aristoteles praví, že otroctví jest nutné, jelikož si nelze žádné hospodářství představiti bez otroků. Otroctví jest po právu, poněvadž, kdo není narozen jako řecký občan, jest otrokem, to jest bytostí, která jen jiným pracovati a jiných poslouchati musí, a která má jen tolik rozumu, aby pochopila, co jí někdo jiný poručí. Otroci a zvířata slouží svými tělesnými silami našim potřebám, každý ovšem dle toho, jaké má schopnosti.

Je dovoleno bránit inkvizici? - Radomír Malý

Inkvizice!!! Mnoha lidem při vyslovení tohoto jména začnou vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Skřipec, kolo, palečnice, španělská bota, hladomorna, bičování, sekání končetin a posléze upálení na hranici - to všechno se bezděčně a podvědomě vybaví vždycky, kdykoliv zazní ono tajemné slovo, pojící se v představách naprosté většiny současníků s tolika bestiálními krutostmi. Tak smýšlí člověk na prahu 21. století, lhostejno, jestli katolík, protestant, ateista... zkrátka téměř každý, kdo chodil ve 20. století do školy. A kdo za tyto surovosti a zločiny proti lidskosti může? Samozřejmě Katolická církev. Inkvizice byla přece její institucí, ona ji uvedla do života jako nástroj k souzení kacířů, to znamená lidí, kteří ji kritizovali, aby si udržela svoji středověkou moc, své bohatství, paláce, luxusní život prelátů a neomezenou vládu nad životem a smrtí věřících. V tomto odsuzování inkvizice není rozdílu mezi protestantskou, liberální, socialistickou, komunistickou, fašistickou, nacistickou či jinou historiografií, ano, v současné atmosféře „dialogu" po Druhém vatikánském koncilu najdeme i katolické učebnice dějepisu, které si v odsuzování inkvizice nejen nezadají s nekatolickými, ale v mnoha bodech je ještě „trumfnou". Názornou ukázkou tohoto postoje jsou před několika lety u nás vydané Církevní dějiny Froehlichovy. Těsně před ukončením II. Vatikánského koncilu jsem četl v tehdejším Rudém právu, že prý dnes je zbytečné, aby komunisté argumentovali proti katolíkům středověkou inkvizicí, neboť údajně „v tomto by nás ještě sami katolíci mohli předstihnout".

Co nechtěla Charta 77 - Josef Tomáš

Skutečná činnost Charty 77 se od podoby, ve které byla prezentována veřejnosti předlistopadovým režimem, diametrálně odlišuje. V čem zásadně a proč bylo husákovským režimem přisuzováno Chartě 77 něco, čím ve skutečnosti nikdy nebyla, ba co více – jak se sami přesvědčíte – nikdy rezolutně být nechtěla: na tyto dvě základní otázky se nyní pokusím odpovědět.

A abych nebyl podezírán při citování faktů z výmyslů a polopravd, vycházel jsem při formulování vlastního závěru pouze z oficiálně publikovaných dokumentů Charty 77 a z oficiálně publikovaných reakcí tehdejšího režimu na činnost Charty.

Josef Tomáš,

v Praze dne 20. 12. 1990

Podnikatel v nové Evropě - J. Winschuh (1941)

Podnikatel v nové Evropě! Toť dvě otázky v jednom tématu. Jednak důležitá otázka příští existence a skutečných možností německého podnikatele, jednak otázka, jakou tvářnost bude míti nové hodpodářské uspořádání Evropy.

Nejde tu o nějaké prorokování. Neníť autor oprávněn, ani vnitřně ani vnějšně, k nějakým prognosám. Nicméně lze již ukázati na jisté předpoklady a vývojové tendence. Zvláštní na nynější válce je, že už všichni můžeme přemýšleti, co po ní, plánovati i klásti otázky napřed. V létě 1940, po velkém vítězství nad Francií, začala urychleně mohutněti představa a částečně i konkretní forma hodpodářsko-politického příští. Po velké řeči říšského ministra hospodářství Funka nové hospodářské uspořádání Evropy stalo se trumfem a bylo po týdny předmětem hospodářských diskusí u nás i jinde. Mezitím zájem poněkud ochabl, i národy kolem nás během zimy jaksi poodstoupily od tohoto problému. Nyní však, se "železným jarem", kdy Německo zase pochoduje a blíží se konečnému vítězství, jsou znovu přetřásány i otázky souvisící s novým hospodářským uspořádáním Evropy. Nejen to - také prakticky se mezitím již dost pracovalo o tomto uspořádání. Jednak zavedením ústřední clearingové služby, t. zv. "Zúčtovací centrály v Berlinu" (Verrcchnungszentrale Berlin), jednak kontinentální obchodní politikou, která roztáčí výměnu zboží mezi jednotlivými evropskými zeměmi plnou parou a činí obchodními partnery země, které dosud měly málo co společného, a za třetí i zasazením průmyslových reserv neutrálních zemí, odříznutých blokádou.

Vlastnická struktura českého mediálního trhu s ohledem na globalizační procesy

Česká mediální scéna prošla, podobně jako celá společnost, v 90. letech 20. století transformačním procesem, odrážejícím přechod od státně regulované ekonomiky a autoritářského režimu k ekonomice volného trhu a pluralitnímu, demokratickému politickému sytému. Větší diverzita a také větší (jakkoli v žádném případě ne naprostá) míra nezávislosti masových médií na státních orgánech, kterou tato transformace přinesla a jež je obecně považována za podstatný předpoklad jakékoli funkční demokratické společnosti, však byla do jisté míry „vykoupena“ vzrůstem závislosti médií na ekonomickém systému a jeho principech, determinujících povahu médií a znatelně ovlivňujících jejich společenské působení, jež je nezřídka terčem kritiky a zdrojem obav o potenciál masových médií sehrávat i nadále ony sociálně-politické role, které stály u zrodu moderních veřejností a demokratických politických obcí (Habermas, 2000).

Talmudský Žid - August Rohling (1890)

Od více než šesti století namáhají se četní učenci všech evropských zemí o závod vysvětliti tajuplné theorie a zákony talmudu svým současníkům. Avšak nikdy nebyla napsána kniha, která by tuto důležitou otázku tak důkladně vysvětlila jako »Žid podle talmudu«, která byla uveřejněna prof. dr. Aug. Rohlingem před několika lety.

Vynikající nadání autorovo, jeho důkladná znalost rabínské řeči, literatury a starožitností, jeho úctyhodná volnost a interes nově se probouzející pro věc, připravily jeho knize výsledek pronikavý, takže ji měli v brzku všichni. Israel však ulekl se rychlého a dalekého rozšíření a viděl, že jest nevyšší čas zbaviti se tak nepříjemného rozšiřovače pravdy, neopomenul ani jednoho prostředku, jemu běžného, aby dosáhl svého cíle.

Rohling byl nejprve celými roji pisatelů napadán, jichž v Israeli nikdy nechybí. Jedni tvrdili, že je nevědomcem, druzí s ním nakládali jako s padělatelem a osekávačem originálu a všichni dokazovali jasně a zřetelně a s velikou jednomyslností, že běží o židojeda, o spalovatele kacířů, fanatika plného závisti, člověka, jehož zaslepily středověké legendy, o člověka posedlého, zrozeného k hanbě devatenáctého století.

Vypravuje se, že rabín Josi, jednoho dne na cestě domů, když bezpochyby profit jednoho dobrého obchodu měl v kapse, byl přepaden bandou čtyřech set lupičů. Bez pomoci nebe byl ten svatý muž ztracen! Padl na kolena a byl následkem své modlitby obdařen s hořejška divotvornou mocí, pomocí které on rozšiřoval ze svého těla takové silné, nepojmenovatelné aroma, že oněch 400 lupičů upadlo na zem bez ducha a že zápach rozšířil se po oceáně a byl pozorován na všech lodích.

Příručka k židovské otázce - Theodor Fritsch (1941)

Dějiny Židovstva jsou dějiny zániku, nikoliv však Židů, nýbrž národů, které poskytovaly Židům pohostinství a právo pobytu. Již v dobách Římanů ozývají se hlasy, jež označují tento národ ― pokud ovšem při jeho rasové míšenině můžeme ještě mluviti o národu ― v nejširším smyslu za největšího škůdce.

Můžeme zde také poukázati na nejstarší dějepisné dílo Židů, bibli, která vskutku dokonale odhaluje charakter těchto lidí. Nuže, již 2000 let, od doby, kdy se Židé dovedli vplížiti do dějin kulturních národů, ozývají se proti nim hlasy; a tyto projevy se množí, čím více se Židovstvo zahnizďovalo v dějinách Evropy. Dějiny Evropy byly po staletí dějinami světovými; když jejich rámec obepínal celou zeměkouli, množily se projevy proti Židům ve stejné, ne-li silnější míře. Od Tacita a Diodora přes Giordano Bruna až po Luthera, Goetha, Fichta a Schopenhauera zaznívají z části vpravdě mocné výstrahy proti Židům. A řeč Benjamina Franklina, velikého Američana, je téhož smyslu. Tacitus nazývá Židy „taedium generis humani“ (hnus lidského pokolení), v Novém zákoně nalézáme Kristovo slovo „o synech ďáblových“, Richard Wagner mluví o „démonu zkázy lidstva“, jak se vyjadřuje podobně i Mommsen: „ferment dekomposice“, a Treitschke praví krátce: „Židé jsou naším neštěstím.“

Již ze Starého zákona známá židovská pomstychtivost ― může se docela dobře mluviti o „božské pomstychtivosti“, neboť vždycky jest stavěn do popředí jako mstitel dnes náboženskými konfesemi uctívaný bůh Jahve ― zabraňovala, aby stálé výstrahy došly patřičného sluchu.

Politická korektnost v ČR: příběh Tabu v sociálních vědách - Petr Bakalář

Každá dějinná epocha má svá tabu, tj. témata, o kterých se ve slušné společnosti nemluví, resp. je kacířské zastávat na ně jiný než oficiální názor.

Politická korektnost je fenomén hodný bádání. V minulosti se v euroamerické civilizaci tato tabu týkala např. sexuality a náboženství. V posledních 50 letech došlo k posunu a na prvním místě společenské nepřípustnosti se ocitlo srovnávání skupin lidí (etnické skupiny, muži-ženy, společenské třídy, věřící-ateisté apod.), přičemž předtím byly přirozené rozdíly mezi nimi tak samozřejmé, že o nich nikoho nenapadlo pochybovat.

Pokud se dnes rozdíly reflektují, je to téměř výhradně na environmentální rovině (vliv výchovy, společenského tlaku, diskriminace apod.). V okamžiku, kdy jsou zmíněny možné genetické odlišnosti/determinanty, je aktivován tzv. Auschwitz komplex (asociační řetězec: Hitler-koncentrační tábor-genocida), což vede k umlčení jakékoli racionální diskuse o těchto otázkách.

Plně se ztotožňuji s názorem Hanse Eysencka, který v kontroverzi, kterou vyvolal tím, že zastával názor, že rozdíl v inteligenci mezi bílými a černými Američany nelze vysvětlit z pozic environmentalismu, nýbrž že je třeba zkoumat jejich genetický fundament (Eysenck, 1971), formuloval takto:

1. Vědec je placen za to, aby přinášel fakta a hledal pravdu. Pokud to nedělá, zrazuje étos své profese.

2. Vědec by se neměl nechat zastrašit tím, jak velkou nelibost vyvolá v akademickém světě a jak o něm píší média.

3. Každý badatel by si měl být vědom toho, že většina lidí nechce znát fakta, nechce vědět a dává přednost svým „delusions“.

Syndikovat obsah