Obřezaná republika: T. G. Masaryk a Židé - Adam B. Bartoš

Před časem jsem se sérií článků pokusil otevřít téma až příliš blízkého vztahu mezi Českou republikou a Izraelem, který v poslední době vyústil v nezvykle úzkou kooperaci obou vlád a dokonce v jejich společné, pravidelné zasedání, které se má stát jakousi novou tradicí vzájemných diplomatických vztahů.

Na základě informací z několika na sobě nezávislých zdrojů jsem také v těchto textech vyslovil domněnku, že by těmito vládami mohlo být krom jiného domlouváno poskytnutí azylu pro obyvatele židovského státu v případě chystaného útoku na Írán, který bude mít jistě pro Izrael i zpětné následky a nejspíše pro něj může – v íránské odvetě po izraelském napadení – znamenat i vlastní ohrožení.

V širších souvislostech může jít o složitou geopolitickou hru, ve které by mohl být současný blízkovýchodní stát Izrael samotnými židovskými vládci obětován v příštím velkém jaderném konfliktu jako jednak zdiskreditovaný (a poškozující obraz Židovstva po celém světě) a jednak už překonaný koncept a nahrazen buď opětovným odchodem Židů do světové diaspory nebo vybudováním nového sionistického centra (či center) v některé ze zemí, které pracovně nazývám „jewish–friendly“ a ke kterým řadím i Českou republiku coby pokračovatelku prosionistických tradic prvorepublikového Československa.

V takovém případě by jednání české a izraelské vlády bylo vyjednáváním o plánu na poskytnutí – v první fázi – bezpečného útočiště pro ohrožené obyvatele Izraele a – v druhé fázi – možná i vyjednáváním o jakémsi židovském znovuosídlení České republiky a o vytvoření zde takového zázemí, které by alespoň částečně nahradilo současný blízkovýchodní stát.

Politické vyjádření a represe surhumanistického principu - Giorgio Locchi

Levice jako garant pravomocí mezinárodního kapitalismu? Propagandistické užívání výrazu totalitarismus. Kriminalizování fašistických témat a symbolů více jak půl století po pádu fašistických režimů – a orwellovská všudypřítomnost fašismu v současné kulturní „produkci a konzumaci“: paradox? Zradil Hitler konzervativní revoluci? Byl národní socialismus „pohanský“ nebo ne? Kdo stojí mimo politickou linii ´pravice – střed – levice´? Proč není fašistický ´extremismus´ na krajích svého tábora, ale ve středu? Jsou svoboda a autorita, rebelství a loajalita – „hrdinskost romantismu“ a „hrdinskost klasicismu“, nesmiřitelnými protiklady? Co má společného Trockého myšlení s americkým Supermanem? Zajímají-li vás takováto a podobná témata či otázky, jste tu správně.

Opravené knihy "Dvě stě let pospolu"

Vážení čtenáři,

v sekci "ke stažení" byly nahrazeny oba dva díly knihy Dvě stě let pospolu od Alexandra Solženicyna kvalitnější verzí (v původních verzích skenů chyběly některé stránky nebo byly zařazeny ve špatném sledu). Nyní chybí pouze 4 strany ve druhém dílu a jde o nejkvalitnější elektronickou verzi, kterou máme k dispozici. Za její poskytnutí děkujeme.

Posvátný terorismus Izraele - Livia Rokachová

Všeobecná západní podpora Izraele v posledních dvaceti pěti letech je založena na několika mýtech, z nichž nejhouževnatějším je mýtus o bezpečnosti Izraele. Tento mýtus, předpokládající existenci vážných a trvalých hrozeb pro přežití Židů v Palestině, je úzkostlivě pěstován tak, aby u veřejnosti vyvolával znepokojivé představy vedoucí ke schválení a dokonce podpoře využití obrovských částek z veřejných financí na vojenskou a ekonomickou pomoc Izraeli. „Bezpečnost Izraele“ je argument, kterým nejen Izrael, ale i USA popírají právo Palestinců na národní sebeurčení v jejich vlastní zemi. V posledních třech desetiletích byl akceptován jako legitimní vysvětlení izraelského porušování mezinárodních rezolucí, volajících po návratu Palestinců do jejich domovů. Během posledních třinácti let bylo Izraeli umožněno ohánět se svou bezpečností jako důvodem jeho odmítání opustit arabská a palestinská území, obsazená v roce 1967. Bezpečnost je také záminkou izraelských vlád pro rozsáhlé masakry civilního obyvatelstva v Libanonu, zabírání arabských území, zakládání židovských osad na okupovaných územích, deportace a svévolné věznění politických vězňů. Ačkoliv byla bezpečnost arabského obyvatelstva v celém regionu během těchto třiceti let opakovaně ohrožována otevřenými i skrytými konflikty, teroristickými komploty a podvratnými plány, a ačkoliv rezoluce OSN požadují stanovení zajištěných hranic pro všechny státy v regionu, doposud byla v centru mezinárodní diskuse jen bezpečnost Izraele.

O zachování stavu rolnického - Rudolf Vrba (1889)

„Chceme-li dokonaleji porozuměti tomu, co se stalo, potřebí jest, abychom obrátili pozor svůj také k dějinám vniterným, ukrytým a nehlučným, ze kterýchž ale dějiny vnější jako z jádra svého pučily a rozvíjely se.“  Těmto slovům otce Palackého netěžko porozuměti. Dějiny kde kterého národa nepozůstávají jen v tom, mnoho-li válek podnikli knížata jeho, jaké moci užíval nad svými sousedy, jak vystupoval na venek, nýbrž pravé dějiny každého národa musí se především obírati vniterným jeho vývinem a životem. Základem národnosti české jest a byl povždy selský stav a jeho osudy jeho postavení, které zaujímal v jednotlivých dobách naší minulosti, vyznačovati by musely hlavní rysy dějin národa českého. Tak v pravdě by byl „pluh v dějinách našeho národa u větší váhy než meč“, pak by se ukázalo, že o vývoj našeho národního života jakož i o jeho zachování, má náš lid obecný, náš rolník, větší zásluhu než naší vojevůdcové i velmoži.“  Napsati dějiny lidu selského v Čechách učinil prý sobě životním úkolem prof. dr. Kalousek,  i nadějme se, že budou to dějiny, které sloužiti budou pravdě a spravedlnosti, jakých by potřeboval rolnický lid k sebepoznání a k sebesesílení.

Není žádnému soudnému pozorovateli tajno, že moderní duch času a snahy revolučního liberalismu setřely namnoze svéráznost povahy selského lidu českého.

Kdo četl Jiráskovy „Psohlavci“ nemůže se ubrániti mocnému dojmu, jakého naň činí karaktery a postavy domažlických Chodů. Nemůžeme arciť poetické dílo toto za svědka historické pravdy bráti, ale přece nakreslil Jirásek skutečné povahy sedlákův českých, zbožných, konservativních a neoblomných to povah předkův našich. 

Psychologie davu - Gustave Le Bon (1895)

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa. Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.

Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách, ale ta nebyla nikdy tak důležitá, jako v dnešní době. Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo uvědomělé činnosti jedinců, je jedním z hlavních znaků současné doby.

Kriminalistická taktika - Jiří Straus

Učebnice "Kriminalistická taktika" je určena pro posluchače Policejní akademie ČR v Praze pro výuku předmětu "Kriminalistická taktika" v bakalářském studiu jako povinný studijní pramen. Může být dobrou studijní pomůckou i pro studenty v magisterském studijním programu a vhodným pomocníkem při zpracování bakalářských a diplomových prací vedených na katedře kriminalistiky PA ČR.

Pravda o Cirkvi - biskup Oliver Oravec

Už uplynulo 33 rokov od skončenia tzv. 2. vatikánskeho koncilu, 28 rokov od zavedenia Novej omše a mnoho iných zmien v Novej cirkvi. "Vďaka" tomu, že sme žili v štáte, v ktorom nám totalitný režim a najmä "všemocná" KSČ a ŠTB nedovoľovali mať normálne kontakty s udalosťami vo svete a vo Vatikáne, nemali sme potuchy o pozadí radikálnych zmien v Novej cirkvi.

Kvôli ujasnenosti: Pod pojmom Nová cirkev rozumiem cirkevné spoločenstvo, ktoré vzniklo po smrti pápeža Pia XII. Túto Novú cirkev odštartoval "pápež" Ján XXIII. Táto cirkev sa neprávom nazýva Katolíckou Cirkvou. Katolícka Cirkev našich otcov pokračuje v malých skupinách po celom svete pod vedením svojich biskupov a kňazov. Sú to tí katolíci, ktorí si zachovávajú vieru našich otcov, ktorá sa dedila z pokolenia na pokolenie, zo storočia na storočie. Nová cirkev zničila skoro všetko, čo bolo v Cirkvi posvätné a nemenné. Je to úplne iné náboženstvo.

Ian Stuart: Nacistická rocková hvězda - Paul London

Když jsem poprvé potkal Iana Stuarta, byl jsem čtrnáctiletý skinheadský výrostek. Došlo k tomu ve skinheadském obchodě Last Resort ve východním Londýně. Mickey French, majitel obchodu, dělal všechno pro propagaci návratu Skrewdriveru – pravé skinheadské kapely. „Strength thru Oi“ (Oi k síle) na gramofonu vyřvávalo na nedělní tržiště přes strategicky umístěné reproduktory o velikosti kytarových zesilovačů. Ze všeho nejvíc mě uchvátilo, jak byl Ian Stuart přátelský.

Díky domluvě se dvěma chlapíky, kteří vypadali jak z románu Charlese Dickense a byli známí jako „dvojčata“, jsem se dostal na koncert „Back with a bang“ při příležitosti návratu kapely v londýnském klubu One Hundred. Tihle dva kromě práce v Last Resort hlídali i u dveří klubu – a ačkoliv jsem se co nejvíc snažil vypadat na osmnáct, kdyby mě neznali z Resortu, nikdy bych se tam nedostal.

Nějaké koncerty jsem navštívil už dřív a i když na nich také bylo plno rasistických skinheadů – tohle bylo něco jiného. Místo aby před shromážděným davem bagatelizoval politiku – Ian Stuart ji naopak veřejně propagoval. Tam, kde se kapely jako The Business nebo Four Skins cítily nejistě, si to Skrewdriver užíval. Po letech, kdy si skinheadi dávali pozor na pusu, teď Skrewdriver říkal to, co chtěli slyšet s pozdravem dvěma prsty každému, kdo by si dovolil se hádat.

V průběhu dalších let jsem poznával nejen hudbu, ale i tohoto muže osobně. Jeho nadšení a povaha byly nakažlivé. Doopravdy ve vás vyvolával pocit, že to všechno má smysl. Že jednoho dne můžeme zvítězit.

Dvě stě let pospolu, 1. díl (1795-1916) - Alexandr Solženicyn

Za těch padesát let, co jsem pracoval na dějinách ruské revoluce, jsem mnohokrát narazil na problém vzájemných rusko-židovských vztahů. Ty neustále zasahovaly jako klín do událostí, do psychologie lidí, a vyvolávaly divoké vášně.

Stále jsem doufal, že se objeví autor, který o tomto žhavém klínu důkladně a klidně pohovoří, že nám ho osvětlí z obou stran. Většinou však slýcháme výtky jednostranné: buď že se Rusové vůči Židům provinili, nebo že my Rusové jsme odjakživa zkažení. Nebo z druhé strany - pokud někdo z Rusů o tomto vzájemném problému psal, pak většinou podrážděně a zaujatě, protože zkrátka nechtěl uznat, že by mohl druhé straně připsat nějaké zásluhy.

Ne že by nebylo dost publicistů - zvlášť mezi ruskými Židy je jich mnohem, mnohem víc než mezi Rusy. Přestože chytrých hlav a schopných per je víc než dost, dodnes nikdo nevylíčil, neosvětlil naše vzájemné dějiny tak, aby to uspokojilo obě strany.

Syndikovat obsah