Inkvisice ve světle pravdy - Václav Oliva (1901)

Professor historie a známý německý protestantský básník Jan Schiller, promluviv na počátku dějepisných přednášek roku 1789 na universitě jenské o pravém „evangelickém“ náboženství, řekl mezi jiným, že „znetvořeno bylo (od Krista až po Luthera) nevěrnou rukou (patrně katolickou církví!), jež nám je odevzdala.“ Myslím, že tato slova o katolické církvi jsou pravdivá, ale jen potud, pokud o ní psali a píší spisovatelé protestantští, ať již dějepisci či bohoslovci, (pastoři) anebo povídkáři a básníci, neboť, ačkoliv katolická věda a nepředpojatá věda i nekatolická mnohokráte vyvrátila sta a sta lží, roztrušovaných o „církvi římské“, přece „nevěrná ruka“, sloužící „čistému evangeliu“, vedená jedině záštím proti Římu a všemu katolickému, či, jak se rádo říkává a píše „římskému“, vytlouká podnes z nich, jakožto „historicky prověřených fakt“, kapitál pro svou nevěrou, jako červotočinou roztrhanou a rozlezlou boudu „pravé“ „evangelické“ církve. Patrně vládne u ní zásada: „Galumniare audacter, semper aliquid haeret“ t.j. „lži statečně, někdo přece uvěří“.

Svobodné zednářství - Vilém Sladomel (1895)

Čtenáři se tímto dostává do rukou pravděpodobně nejpodrobnější studie o svobodném zednářstvu, jaká kdy v češtině vyšla. Autor zachází až do nejmenších podrobností v hierarchii, struktuře, rituálech atd. svobodozednářských spolků a díky tomu je jeho dílo při studiu dané tématiky neocenitelnou pomůckou.

V rámci převodu knihy do elektronické podoby jsme provedli pár drobných úprav textu, jako např. vynechání teček za letopočty, které se v textu nepravidelně objevovaly. Dále jsme sjednotili různé zkratky a opravili velké množství chyb. Ovšem nejdůležitější částí úprav jsou doplněné překlady textů z němčiny, francouzštiny, latiny a jiných jazyků. Nezištná práce několika lidí pomohla doplnit již tak obsáhlý text Viléma Sladomela, který se Vám dostává do rukou po 117 letech, ale který ani po takové době neztratil nic ze své působivosti.

Na závěr bychom chtěli podotknout, že přepis, zpracování a překlady probíhaly od konce roku 2010 do jara 2012. Šlo tedy o přes rok trvající intenzivní práce. Jistě však nebylo možné se i přes několikanásobné korektury vyvarovat chyb. Budiž nám tedy prominuty.

Editor

Svobodné zednářství a jeho poměr k náboženství - Vilém Sladomel (1890)

Bohatství literatur světových co do spisů, jednajících o „svobodném zednářství“, jeho původu, rozšíření, tendenci, účelu a úspěších obavy hodných, ― nedostatek knih toho druhu v milém našem jazyku českém, ― jakož i povinnosť svatá „čeliti zlu protikladem,“ ― jakož i ta příčina, že svobodné zednářství ― jak už mocně patrno ― rozvinulo už i u nás v Čechách strašlivou činnosť svoji, jsou příčinou sepsání této knížečky.

Nevlastním si jiného než projev dobré vůle, vrcholící ve přání, by jiné, opravdu osvědčené péro veliké této povinnosti vším úsilím se chopilo a českoslovanskému lidu našemu vylíčilo ne z části jako tuto, nýbrž úplně onu tajemnou dílnu „zednářskou“, z níž pošel potměšilý „tichý boj“ proti odvěkým řádům člověčenstva namířený:

I. na hlavu a srdce katolické církve;

II. proti monarchickému státu zaváděním republik cestou revoluční; ― a

III. proti školství ve smyslu katolickém.

Vybral jsem hojně citátů najmě z tábora oposičníků, by každý poznal podvratné snahy ne pobloudilých, ale vědomě zapřísáhlých nepřátel všeho míru a pokoje.

Kabbala, sekty a tajné spolky - N. A. Boutmy (1925)

Z existujících tajných spolků nejrozšířenějším a nejznámějším jest bez odporu svobodné zednářstvo.

Spolek tento existuje přes 200 let. O původu a podstatě jeho existuje ve všech řečech obrovská literatura. A přece tajní vůdcové zednářstva dovedli takovou kuklou zastříti tuto otázku, že mnozí, zřejmě zcela svědomití badatelé až podnes nedospěli k jednotnému úsudku o původu a cíli tohoto tajného spolku.

Jedni spisovatelé připisují vznik zednářstva potměšilosti anglického národa; druzí vidí jeho počátek v Německu; třetí považují zednářstvo za zbraň řádu Templářského; čtvrtí soudí, že se zednářstvo vyvinulo přirozenou cestou ze svazů stavitelských, které postupně ztratily svůj prvotní řemeslnický význam; pátí vidí počátek zednářstva v starých egyptských mysteriích atd.

I co se týče samotné podstaty zednářstva, i tu existují různé náhledy: většina spisovatelů připisuje zednářstvu ráz filosoficko-vědeckého a dobročinného spolku.

Avšak nic není tak tajného, aby se jednou nestalo jasným, a tak i »velké tajemství« svobodného zednářstva, tak bedlivě chráněné jeho vůdci, neuniklo také všeobecnému osudu všech lidských podniků.

Francouzští badatelé v oboru tajných spolků pracně a dlouho bádali, až konečně objevili správnou cestu k rozřešení zamotané otázky. Oni dospěli k přesvědčení, že na zednářstvo nesmíme hleděti co na samostatný zjev, vzniklý v Anglii před 200 lety, ale co na článek nepřetržitého řetězu tajných spolků, řetězu, jenž se táhne po staletí.

Vražda v Polné - Rudolf Vrba (1899)

Anežka byla sirotkem ode dne 13. července 1892, kdy ztratila otce svého. Byla šestým a posledním ― a tedy nejmilejším ― dítkem katolických rodičů Františka Hrůzy, domkáře v Malé Věžnici čp. 32 u Polné, a jeho manželky Marie, rozené Valíkovy z Rytířska (vulgo z Rytířek) čp. 4., okres Jihlava. Matka její jest tedy Moravankou. Rodiče její slavili sňatek svůj ve Vysokých Studnicích na Moravě měsíc před velikým požárem města Polné (4. srpna 1863). Z manželství toho vzešly dítky: 1. Jiří, jenž je ženatým zedníkem v Měšíně na Moravě. Oddán byl v Jamném. 2. Marie, již v chrámě sv. Jakuba v Jihlavě za manželku pojal Jan Rudolfer, tovární tkadlec hedvábí v Helenově u Jihlavy, kterýž však přišel k úrazu a chodí nyní s kolovrátkem, při čemž Marie jej provází. 3. Jan, jenž čítá přes 30 roků. Jest svoboden a s matkou obdělává 15 měr polí, jež mají při domku. Mimo to si ještě 3 míry od obce najali. 4. Verunka, jež čítá 27 roků. Byla ve službě v Praze, nyní však je doma, by těšila matičku svou, jež bolem zdrcena jest nad ztrátou drahé své Anežky. 5. Matěj, kterýž, počav první rok choditi do školy, o sv. Lucii asi r. 1881 záškrtem zemřel. 6. Nešťastná Anežka, jež narodila se dne 16. dubna 1879. Bylo jí tedy v den vraždy 19 roků, 11 měsíců a 13 dní, čili 20 roků bez 18 dnů. Poručníkem byl jí p. Jos. Novák, domkář v Polné č. 37―IV., jenž provozuje obchod dobytkem. Jest její příbuzný. Má za manželku její sestřenici.

Židé a krev - Karel Loula (1941)

Říkám otevřeně: Nejpodstatnější kapitoly této knížky jsou plodem badatelů ruských, nikoliv ovšem bolševických. Avšak jde o věc, nikoli o zisk, prvenství a slávu, a tu se nežárlí. Neboť účel je týž dnes, jaký byl v dobách, kdy ruští badatelé psali svá varování: otevřít oči, burcovat, zapřísahat.

Tolik o vzniku a pramenech.

Je tu však ještě jedna závažná věc.

Vše, co jsme až dosud o Židech poznali a věděli, bylo jaksi jednostranné. Bylo to ono, co možno na Židech pozorovat vlastními smysly, to, co Židé tak příliš neskrývají. Jejich tvář, všem viditelná, není pro ně nebezpečím. To, co je odhalilo jako nežádoucí po stránce politické, hospodářské, mravní, sociální, to vše oni riskují a nebojí se toho. Vždyť dnešní vztah mnohých Čechů k Židům je toho dokladem. Když však uvážíme bedlivě to, co obsahuje tato práce, vtírá se nový názor na otázku židovskou: Co dělá Žida Židem ― krev, rasa, anebo jeho hrozné náboženství, jeho výchova duševní a duchovní?

Nové směry ideové říkají přímo: rasa, otázka židovská je otázkou krve a rasy.

Ano.

Ale ― není nejsilnějším činitelem židovské rasy právě ono náboženské, ta náplň záporně mravní v našem náboženském pojímání? Neztratilo by se ono cosi ,,věčně židovské“ v několika generacích, kdyby byli Židé odloučeni od svých ,,náboženských“ pramenů, tradice tajných nauk a krvavé fantasmagorie kultu a ritu? Zdá se, že bude třeba velmi mnoho studovat. Do tématu musí zasáhnout povolaní.

Louis Ferdinand Céline a jeho pamflety

Céline - realista, ba až naturalista silného zrna, popisuje ty stránky života, které nejsou nějak moc příjemné ke čtení. Někdy je lépe to raději nečíst, člověku je z toho docela špatně, přitom to není nějaká nenávist k člověku, ale lásky a soucitu tam není, ani co by se za nehet vešlo, a tyhle příliš, přespříliš temné stránky vidí nejen u šlechty a buržoasie, ale i u prostého člověka. Krásně to všechno zesměšňuje, karikuje…, ale sám se nepovyšuje, neříká, že on je dokonalost sama. Prostě a jasně: všichni lidi bez rozdílu společenského postavení jsou prasata a svině.

Moc hezky to vyjádřila jedna bloggerka pod článkem o Célinovi: Nenáviděl stejně Němce jako Židy, nenáviděl bohaté stejně jako chudobné, stejně jako umělce, jako šarlatány, vědce, politiky, dobrodince, slabé i silné. Céline jakoby nenacházel nic. Nic na vyvážení. Žádné iluze. Po přečtení jeho knihy máte pocit, jako by vám někdo rozvrtal všechny zuby.

Céline - pacifista, ale jaký!!! Do nejmenších detailů popisuje válečná jatka, přímo šílené vraždění a mrzačení, rozpáraná břicha, vyhřezlá střeva, utržené ruce a nohy, kusy různých těl smíchány a rozházeny po zemi, plynové útoky, nervové plyny, vši, blechy, epidemie... Lautréamontův Maldoror je slabota. To by měli číst povinně milovníci válek a slavných bitev a ministři válek a celý generální štáb! Jenomže těm by to asi nevadilo, ba možná by z toho měli sadistickou rozkoš, působilo by jim to masochistické blaho a hrdě by si v mysli promítali, jací že jsou nadlidé, co všechno je v jejich moci, co všechno, jaká zvěrstva, beztrestně mohou s těmi podlidmi provádět.

Židozednářství: metla světa - Jan Rys (1938)

Příroda a historie jsou dvě učitelky života. Obě, příroda i historie, shodně nám ukazují, že život je protkán ustavičným bojem. Je to věčný zápas dvou principů: dobra a zla. Žádný z nich dosud nezvítězil a nemůže zvítěziti, neboť absolutní zlo, stejně jako absolutní dobro znamenalo by sice konec boje, ale také konec života. Ale i při tom, že nelze věřiti v absolutní vítězství dobra na tomto světě, jest svatou povinností člověka, aby pracoval alespoň k stálému zlepšování, k dosažení možného maxima dobra.

Jsoucnost zla vyvolává pocit nejistoty, a to právě ve fázi boje, dokud ještě nezvítězilo. K potření zla jest nutno je poznat, a to co nejdříve.

Nižší tvorové jsou za tím účelem nadáni pudovou schopností. Instinktivně větří a rozeznávají nebezpečí obyčejně včas a proto dravci a šelmy, využívající své síly a lsti, mají často hodně těžké živobytí.

Národní sebeochrana - Rudolf Vrba (1898)

Když jsem pracoval na spisu „Budoucnost národa“, zamýšlel jsem jednu kapitolu věnovati otázce židovské. Avšak materiál mě rostl pod rukou tak, že jsem byl nucen vydati zvláštní spis.

Přítomná kniha vyžaduje pro svůj bohatý statistický materiál jistou trpělivost od čtenáře, avšak myslím, že k četbě takových spisů třeba jistého zájmu a trpělivosti, jako vůbec ke studiu každé vážné otázky. Kdo zájmu a trpělivosti nemá, ten arci raději sáhne k nějakému románu. Musím zde předem čtenáři říci, že se novinářská kritika na mne vrhne a bude mi vyčítati nesprávnosti ve firmách. Já zde veřejně konstatuji, že při tak ohromném materiálu, který jsem propracovati musil, než jsem z něho upravil, co bylo pro spis nutno, není možno, aby se nějaké nedopatření nevloudilo.

Ostatně já nemohu věděti, zda ten neb onen žid ― majitel firmy ― se dal pokřtít, že tedy firma jeho více židovskou není. Jinak ale každý soudný čtenář uzná, že pro nějakou malou chybu celkový důkaz spisu ani v nejmenším neutrpí.

Zkáza Slovanů ze světové války - Rudolf Vrba (1924)

Světovou válkou přikvačila zkáza na veškeré národy Slovanské. Srbsko skoro vykrvácelo a jeho obyvatelstvo jest z poloviny vyvražděno. Celý ruský národ jest v nebezpečí zahynutí. Švédský spisovatel Are Waerland vydal spis »Diktatura proletariatu«, který vyšel německy v Gothě u Perthesa. Waerland dokazuje, že Rusko založili a řídili carové a nikdo jiný. Zavražděním cara Židem Jurovskym, zavražděno Rusko; bez cara není a nebude Ruska a bez Ruska nebude Slovanstva. — Máme sice spolek s Polskem, čítajícím 27 mil. obyvatel. Nemáme však s Polskem ochrannou vojenskou smlouvu. Bez opory o Rusko jest existence a budoucnost západních Slovanů naprosto nejistá a ponurá.

Dubnový sešit vídeňského časopisu »Donauland« přináší zajímavý článek, v němž dr. Gaston Bodart se zabývá obětmi světové války. Pisatel řídí se dle všeho materiálem, který měl k disposici, ze statistických líčení i zpráv neutrálních a nepřátelských zemí a dopracoval se následujícího, byť i ne úplně přesného výsledku. Dle údajů dra Bodarta vybojovalo světovou válku 58 milionů lidí. Poměr mezi Dohodou a centrálními mocnostmi byl 5:3. — Dohoda disponovala 37 miliony, centrální mocnosti 212/₅ mil. bojovníků.

Syndikovat obsah