Inkvisice ve světle pravdy - Václav Oliva (1901)

Professor historie a známý německý protestantský básník Jan Schiller, promluviv na počátku dějepisných přednášek roku 1789 na universitě jenské o pravém „evangelickém“ náboženství, řekl mezi jiným, že „znetvořeno bylo (od Krista až po Luthera) nevěrnou rukou (patrně katolickou církví!), jež nám je odevzdala.“ Myslím, že tato slova o katolické církvi jsou pravdivá, ale jen potud, pokud o ní psali a píší spisovatelé protestantští, ať již dějepisci či bohoslovci, (pastoři) anebo povídkáři a básníci, neboť, ačkoliv katolická věda a nepředpojatá věda i nekatolická mnohokráte vyvrátila sta a sta lží, roztrušovaných o „církvi římské“, přece „nevěrná ruka“, sloužící „čistému evangeliu“, vedená jedině záštím proti Římu a všemu katolickému, či, jak se rádo říkává a píše „římskému“, vytlouká podnes z nich, jakožto „historicky prověřených fakt“, kapitál pro svou nevěrou, jako červotočinou roztrhanou a rozlezlou boudu „pravé“ „evangelické“ církve. Patrně vládne u ní zásada: „Galumniare audacter, semper aliquid haeret“ t.j. „lži statečně, někdo přece uvěří“.

Z bohatého, „historickými“ fakty přeplněného skladu „nestranné pravdy“ vybírá nevěrná ruka (nám katolíkům vždy tak přátelská?!) s obzvláštní zálibou inkvisici, aby celému světu dle lživých slov Schillerových ukázala, jak „kněžstvo umí tiše a bez hluku moc nad svědomím člověka zaměňovati za světský meč“ a aby lidstvo líčením „planoucích hranic, tmavých žalářů, hrozných mučidel a tortury“, odsouzení tisíců tisíc „nevinných obětí“ a tyranisování lidského svědomí, hrůzou naplnila před nenáviděnou „církví římskou“ a panstvíchtivým klerikalismem. Správně dí o tom Damberger: „Nesčíslněkráte již byla tato hrozná povídačka tištěna a kdo pramenů nezkoumá, myslí, že musí na tom něco býti pravdy. Člověk skutečně žasne, jak lehkomyslně a nesvědomitě citují se místa, z nejpošetilejších kronik a z nejdrzejších strannických spisů na doklad těch nejneuvěřitelnějších událostí.

PřílohaVelikost
Inkvisice-Vaclav_Oliva.pdf1018.18 KB