Ian Stuart: Nacistická rocková hvězda - Paul London

Když jsem poprvé potkal Iana Stuarta, byl jsem čtrnáctiletý skinheadský výrostek. Došlo k tomu ve skinheadském obchodě Last Resort ve východním Londýně. Mickey French, majitel obchodu, dělal všechno pro propagaci návratu Skrewdriveru – pravé skinheadské kapely. „Strength thru Oi“ (Oi k síle) na gramofonu vyřvávalo na nedělní tržiště přes strategicky umístěné reproduktory o velikosti kytarových zesilovačů. Ze všeho nejvíc mě uchvátilo, jak byl Ian Stuart přátelský.

Díky domluvě se dvěma chlapíky, kteří vypadali jak z románu Charlese Dickense a byli známí jako „dvojčata“, jsem se dostal na koncert „Back with a bang“ při příležitosti návratu kapely v londýnském klubu One Hundred. Tihle dva kromě práce v Last Resort hlídali i u dveří klubu – a ačkoliv jsem se co nejvíc snažil vypadat na osmnáct, kdyby mě neznali z Resortu, nikdy bych se tam nedostal.

Nějaké koncerty jsem navštívil už dřív a i když na nich také bylo plno rasistických skinheadů – tohle bylo něco jiného. Místo aby před shromážděným davem bagatelizoval politiku – Ian Stuart ji naopak veřejně propagoval. Tam, kde se kapely jako The Business nebo Four Skins cítily nejistě, si to Skrewdriver užíval. Po letech, kdy si skinheadi dávali pozor na pusu, teď Skrewdriver říkal to, co chtěli slyšet s pozdravem dvěma prsty každému, kdo by si dovolil se hádat.

V průběhu dalších let jsem poznával nejen hudbu, ale i tohoto muže osobně. Jeho nadšení a povaha byly nakažlivé. Doopravdy ve vás vyvolával pocit, že to všechno má smysl. Že jednoho dne můžeme zvítězit.

Z čistě skinheadského hlediska to byla naprosto posilující věc. Skinheadi byli vždy z větší či menší míry rasisti, ale politická pravice na ně pohlížela s rozpaky, nebo jako na potravu pro děla v první linii. Teď tu byl úplně stejný kluk jako ostatní skinheadi, pohlížející na své bratry ve vysokých botách s respektem. A poprvé se cítili jako povolaní k nabíjení děl, ne jako jejich potrava.

Většina skupin by ztroskotala už na první překážce, kdyby stála před úspěchy i neúspěchy spojenými s prvním výletem Skrewdriveru do sféry rock’n’rollu v éře punku v 70. letech. Pokud to však vůbec mělo nějaký vliv, tak to odhodlání Iana Stuarta jedině posílilo.

Druhý boom mezi lety 1982-1984 byl úžasný v tom, že jsme byli svědky naprostého otřesení systémem. Elektrizující síla živě hrajícího Skrewdriveru ozářila hudební svět zaplavený průměrnými zpěváky a písněmi o ničem. A když White Noise records vydaly první vinyl – svět rozhodně nebyl připraven na White Power.

Další vrcholné období přišlo v letech 1987-1989, kdy ze sebe Skrewdriver setřásl okovy National Front a vznikla mnohem radikálnější organizace Blood and Honour.

Ian Stuart nikdy během své bouřlivé kariéry neztratil vědomí cíle ani smysl pro humor. Ti, kdo měli to štěstí s ním posedět, by vám bez ohledu na svou politickou orientaci řekli, jak dobrý společník byl.

Na scéně Rock proti komunismu byl Ian celosvětově uznávaný a obdivovaný. Nikdy nehrozilo, že by ho někdo z jeho trůnu sesadil, ale když se s ním člověk potkal, zjistil, že to je vyrovnaný, nesobecký a okouzlující člověk. Na scéně byly samozřejmě i jiné kapely, které svou práci dělaly víc než dobře, ale ty se zdály být spokojené s daným stavem. Šlo o stejné ideály, v jejichž rámci ostatní kapely bojovaly až o druhé místo.

Jelikož svět před RAC zabouchl dveře, hnutí si vytvořilo vlastní identitu a tvrdě ji bránilo. V tom spočívala stinná stránka týkající se recenzí v různých skinheadských fanzinech. Protože se už jen samotné vydání nahrávky považovalo za obrovský úspěch, cítily se nuceny hodnotit vše deseti body z deseti. Kritika by se považovala za zradu.

Z tohoto důvodu očekávám, že těm, kteří jsou na scéně ještě aktivní, budou některé části této knihy nepříjemné. Události jsem popsal přesně tak, jak je vidím. Nemám absolutně žádnou potřebu cokoliv lakovat na růžovo. Ve světě fantazie Ian Stuart jezdil na válečném voze a drtil komunisty zlatými blesky z kytary ve tvaru svastiky. V reálu to byl odvážný člověk s jedinečným talentem. Nicméně ne vše, čeho se dotkl, se proměnilo ve zlato. Například některé jeho pozdější nahrávky byly poněkud podprůměrné v porovnání s kvalitou, jíž produkoval uprostřed 80. let, ale kvalitní věci ty průměrné zdaleka převyšovaly.

Ať si o této knize budete myslet cokoliv, doufám, že si uvědomíte, že jde o veledůležitý příběh v historii rock’n’rollu a rebelie. Jejím cílem není nic jiného než vyprávět příběh tak, jak se stal.

Paul London

Pravda vás osvobodí.

PřílohaVelikost
Ian_Stuart-Paul_London.pdf28.36 MB