Souostroví Gulag - Alexandr Solženicyn

V roce tisícím devítistém čtyřicátém devátém jsme s přáteli přišli náhodou na pozoruhodnou noticku v časopise Příroda, vydávaném Akademií věd. Bylo tam drobným písmem napsáno, že na řece Kolymě byla při výkopech objevena podzemní ledová čočka, zmrzlý dávnověký potok – a v něm zamrzlí představitelé fosilní (několik desítek tisíc let staré] zvířeny. Tyto ryby či mloci se uchovali tak čerství, potvrzoval vědecký dopisovatel, že přítomní rozbili led a hned je s chutí snědli.

Nepočetní čtenáři časopisu byli jistě nemálo udiveni, jak dlouho se může rybí maso v ledu uchovat. Leč málokterý z nich mohl pochopit skutečný velkolepý smysl této neopatrné noticky.

My jsme jej pochopili hned. Viděli jsme před sebou živě celý ten výjev do nejmenších podrobností: jak přítomní, aniž dbají ušlechtilých zájmů ichtyologie, rozbíjejí se zuřivým chvatem led, navzájem se odstrkují lokty, trhají kousky tisíciletého masa, běží s nimi k ohni, rozmrazují je a hltají.

Pochopili jsme to proto, že jsme sami patřili k oněm přítomným, k onomu mohutnému, na celé zeměkouli ojedinělému kmeni zeků neboli muklů, kteří jedině byli s to s chutí pozřít mloka.

Kolyma byla největší a nejproslulejší ostrov, pól krutosti oné podivné země Gulag, roztříštěné svou geografií na souostroví, avšak stmelené svou psychologií v kontinent, oné skoro neviditelné a nehmatatelné země, jež byla zalidněna národem zeků.

Toto souostroví protínalo a prostupovalo jinou, rozlehlejší zem, zařezávalo se do jejích měst, viselo hrozivě nad jejími ulicemi – a přesto někteří vůbec nic netušili, mnozí o něm zaslechli jen něco neurčitého, a pouze ti, kteří tam byli, věděli vše.

Ti však zachovávali mlčení, jako by na Souostroví Gulag ztratili řeč.

Nečekaný obrat v našich dějinách způsobil, že přece jen něco, i když mizivě málo, proniklo o něm na denní světlo. Avšak tytéž ruce, jež nám nasazovaly pouta, napřahují k nám teď smířlivé dlaně: „Co bylo, bylo! Nač se hrabat v minulosti?!… Kdo na minulé vzpomíná, o oko přijde!“ Přísloví však pokračuje: „Ale kdo zapomíná, o obě přijde!“

Desetiletí míjejí a nenávratně zahlazují jizvy a vředy minulosti. Některé ostrovy se v této době zachvěly, rozplynuly se a dnes se nad nimi rozprostírá ledové moře zapomnění. A jednou v daleké budoucnosti se toto souostroví, jeho ovzduší i kosti jeho obyvatel, zamrzlé v ledové čočce, budou jevit jako nějaký neuvěřitelný mlok.

Neodvažuji se psát dějiny tohoto souostroví: nenaskytla se mi možnost prostudovat dokumenty. Naskytne se však vůbec někdy někomu?… Ti, kdo nechtějí vzpomínat, měli už dost času (a ještě ho budou mít), aby všechny dokumenty do jednoho zničili Po tom co jsem svých jedenáct let prožitých na souostroví přijal ne jako hanbu nebo zlý sen, ale naopak jsem si ten zrůdný svět téměř zamiloval, po tom co jsem se šťastným řízením osudu stal teď důvěrníkem mnoha pozdních vyprávění a dopisů – po tom všem snad budu s to vypovědět něco o těch kůstkách a mase – o ostatně ještě živém mase ještě dnes žijícího mloka.

PřílohaVelikost
Souostrovi_Gulag-Alexandr_Solzenicyn.rar1.55 MB