Příručka k židovské otázce - Theodor Fritsch (1941)

Dějiny Židovstva jsou dějiny zániku, nikoliv však Židů, nýbrž národů, které poskytovaly Židům pohostinství a právo pobytu. Již v dobách Římanů ozývají se hlasy, jež označují tento národ ― pokud ovšem při jeho rasové míšenině můžeme ještě mluviti o národu ― v nejširším smyslu za největšího škůdce.

Můžeme zde také poukázati na nejstarší dějepisné dílo Židů, bibli, která vskutku dokonale odhaluje charakter těchto lidí. Nuže, již 2000 let, od doby, kdy se Židé dovedli vplížiti do dějin kulturních národů, ozývají se proti nim hlasy; a tyto projevy se množí, čím více se Židovstvo zahnizďovalo v dějinách Evropy. Dějiny Evropy byly po staletí dějinami světovými; když jejich rámec obepínal celou zeměkouli, množily se projevy proti Židům ve stejné, ne-li silnější míře. Od Tacita a Diodora přes Giordano Bruna až po Luthera, Goetha, Fichta a Schopenhauera zaznívají z části vpravdě mocné výstrahy proti Židům. A řeč Benjamina Franklina, velikého Američana, je téhož smyslu. Tacitus nazývá Židy „taedium generis humani“ (hnus lidského pokolení), v Novém zákoně nalézáme Kristovo slovo „o synech ďáblových“, Richard Wagner mluví o „démonu zkázy lidstva“, jak se vyjadřuje podobně i Mommsen: „ferment dekomposice“, a Treitschke praví krátce: „Židé jsou naším neštěstím.“

Již ze Starého zákona známá židovská pomstychtivost ― může se docela dobře mluviti o „božské pomstychtivosti“, neboť vždycky jest stavěn do popředí jako mstitel dnes náboženskými konfesemi uctívaný bůh Jahve ― zabraňovala, aby stálé výstrahy došly patřičného sluchu.

Přirozeně k tomu přistupuje ještě určitá důvěřivost čestného člověka a velmi svérázná moc Židů, která si vždy a všude opatřovala významný vliv. Čím více dovedli Židé vnutit své politické, hospodářské, umělecké a jiné názory ostatním národům, využívajíce k tomu své krvechtivé, lstivé povahy, tím silněji tento vliv vzrůstal. Je nepopiratelnou skutečností, že každý, kdo zaujímá stanovisko proti Židům, jest nejostřejším způsobem bojkotován; nejen jednotlivec, jako snad bývali protivníci Židů v Německu v desítitiletích před převratem, nýbrž také celé státy, jak jsme mohli zakusiti v letech národněsocialistického převratu. Peněžní moc Židů přinutila i takového Henry Forda zastaviti jeho protižidovský boj. Přitom jest vlastně „antisemitismus“ právě tak starý jako Židovstvo. Theodor Fritsch jednou řekl: „Jak by se také neměla pověrčivá a fanatická sekta, jejímž cílem jest vykořisťování a podrobení čestně tvořícího lidstva, setkati s vášnivým odporem všech čestných národů?“

Přes tyto dílem velmi hluboké poznatky o Židovstvu bylo přece v 18. a 19. století Židům přiznáno ve všech státech občanské právo. Tím, že Židé byli uznáváni jako náboženská společnost, byli zrovnoprávněni. Přitom nutno konstatovati, že náboženství Židů, Talmud i Šulchan aruch byly zákonodárcům sotva známy. Ti totiž, ač se tolikrát prohlašovali za ochránce křesťanství, nevěděli, že židovské zákoníky zaujaly neohraničené protikřesťanské stanovisko.

Bylo by sice možno připustiti, že od doby, kdy Eisenmenger odhalil Talmud, bylo již známo židovské náboženské pojetí; přece však následoval tlak tohoto obsáhlého díla ještě za vlády pruského krále Friedricha I. Ale my víme, že právě od francouzské revoluce 1789 moc Židovstva tak mocně stoupla, že si Židovstvo mohlo již svým hospodářským vlivem zajistiti zrovnoprávnění. Přitom zrovnoprávnění jest a bývá použito v neněmeckých zemích pouze pro Židy. Židům nikdy nenapadlo přiznati zrovnoprávnění naopak i ostatním lidem. Oni jsou „národem vyvoleným“, který stojí nade všemi, a to jim jest přiznáváno znovu ještě dnes zástupci obou křesťanských církví.

Nesmí se ovšem popříti, a to není také ani Židy samými, mluví-li otevřeně, popíráno, že Židům konečně nejde o náboženskou společnost. Spíše jmenují „náboženstvím“ to, co se ve skutečnosti projeví jako prastaré zákonité regulativy „pro materiální požadavky židovského národa“. Zatím co na příklad u německého člověka představuje víra vnitřní poznání Boha podle způsobu vlastní krve, jest pro Židy náboženství vnějším rámcem pro národ, který jest spojen ve stát, který jest rozšířen ve všech státech světa. Jsou proto Židé jednou „státem ve státě…“, a po druhé „státem nad všemi státy…“

Protižidovské hnutí, které bylo v Německu přivedeno Adolfem Hitlerem k vítězství (1933), má staletí starou literární předhistorii. Může se mluviti o prameni, který časem a vývojem vyrostl v mohutný proud. Na počátku stojí spis Martina Luthera „Von den Jüden und ihren Lügen“, v němž Martin Luther přibíjí Židovstvo na pranýř řečí hrdou a na svou dobu drsnou, neslýchanou. V roce 1701 vydaný první, rakouským císařem významným způsobem zakázaný spis profesora Eisenmengera, „Das entdeckte Judentum“, odkryl nekonečný mravně nízký stav t. zv. „náboženství“ Talmudu. Pak následovaly v souvislosti s dřívějšími opatřeními jednotlivé židovské zákony „Židovské reglementy“ různých knížat. Poslední, ale v Německu rozhodný boj proti Židovstvu zahájil Richard Wagner svým spisem „Das Judentum in der Musik“ (1859). Již následujícího roku vyšel spis „Die Juden und der deutsche Staat“. Jeho autorem byl H. Naudh; leč možno míti za to ― že za tímto významným spisem stál Bismarckův spolupracovník Lothar Bucher.

Později byl za autora pokládán velkostatkář Heinrich Nordmann, ač nikdy nevystoupil jako spisovatel. Wilhelm Marr, který sám vydal roku 1878 spis proti Židům, označuje Naudhovo dílo jako „Pronunziamento“ (vysvětlení vzpoury) protižidovského genia, mistrovské dílo slohem i obsahem. Avšak přece vliv této knihy nebyl takový, jak si autor či autoři myslili. Theodor Fritsch jednou poukázal na to, že sama, tehdy mocná konservativní strana se nezastala tohoto „vřelým a státu věrným i křesťanským tónem psaného díla“.

Více úspěchu měl Otto Glagau se svým článkem, uveřejněným roku 1876 v „Gartenlaube“ (Besídka). Dokazoval v něm, že strašné bursovní manévry počátkem sedmdesátých let okradly německý národ o mnoho miliard. Od tohoto článku nabývá boj proti Židům ostřejších forem. Po díle Wilhelma Marra „Der Sieg des Judentums über das Germanentum“ stala se německá veřejnost pozornější (1878). Nyní již vystupovali také protižidovští řečníci, kteří se snažili udržeti národ v pohybu. Zjevně však nebylo dosaženo onoho stavu zrání, který byl nutný pro poslední politické výměny názorů, takže protižidovské hnutí sice začínalo slibně rozkvétati, ale výsledky podmíněné vývojem času nemohly uzráti. Bylo by však omylem, kdybychom přehlíželi veliký význam oné doby, neboť potřebná výměna názorů, především hluboké, základní znalosti, které v naší době byly přivedeny národním socialismem k úspěchu, nalézaly v oněch letech do jisté míry úrodnou půdu.

PřílohaVelikost
Prirucka_k_zidovske_otazce-Theodor-Fritsch.pdf2.67 MB