Stávky - Rudolf Vrba (1896)

Staří Římané měli pořekadlo: »Beati possidentes«. Dnes bychom toto pořekadlo přeložili asi tak: Šťasten, kdo má wertheimku naplněnou papíry, jež mají dobrou dividendu. Protiva práce a kapitálu byla u starých Řeků a Římanů zrovna tak všeobecná a ostrá, jako je dnes; jen formy jsou různé. Boj práce s kapitálem u starých pohanských národů zuřil právě tak, jako zuří dnes. Starořímští kapitalisté neliší se pranic od našich kapitalistických továrníků. Staří pohané přivlastňovali si práci jiného pod formou nejbezohlednější: otroctvím. U starých Řeků bylo otroctví základem všeho státního společenského zřízení. Žádnému Řekovi ani ve snách nenapadlo, že by jinak mohlo býti; věc byla sama sebou zřejmá; jinak by Řekové nebyli dovedli se uživiti, kdyby byli neměli práce otrocké. Aristoteles nezná řecké domácnosti, kde by nebylo otroků. Otrok a nástroj byly rovné věci. Aristoteles praví, že otroctví jest nutné, jelikož si nelze žádné hospodářství představiti bez otroků. Otroctví jest po právu, poněvadž, kdo není narozen jako řecký občan, jest otrokem, to jest bytostí, která jen jiným pracovati a jiných poslouchati musí, a která má jen tolik rozumu, aby pochopila, co jí někdo jiný poručí. Otroci a zvířata slouží svými tělesnými silami našim potřebám, každý ovšem dle toho, jaké má schopnosti. Poněvadž pán a otrok jsou jako umělec a jeho dílo, jako duše a tělo, nemůže pán k otroku míti lásky, a má‐li ji, má ji jen tolik, jako ke svému koni, poněvadž pán a otrok nemají nic společného, a proto nemůže býti mezi nimi žádného práva.

PřílohaVelikost
Stavky-Rudolf_Vrba.pdf505.96 KB