Otevřený hrob - Michel Warschawski

Po více než tři dekády užívala izraelská armáda k popisu svých aktivit na palestinských územích, která byla pod její mocí od června 1967, protimluvu: "liberální okupace". Tato sémantická pomůcka se podobá jiným protimluvům téhož typu, jako "čistotu našich zbraní" a "židovský a demokratický stát".'

Za tímto označením "liberální okupace" jsou však dva důležití prvky. Izrael chce na jedné straně ukázat světu liberální tvář (v americkém slova smyslu), nikoliv brutální, koloniální tvář. Izrael na druhé straně chce, jak deklaruje, provádět okupační politiku s minimem represivních opatření a minimálním počtem obětí mezi obyvatelstvem.

Lze odpovědně tvrdit, že liberální tvář se v období první intifady neprojevila; 1500 zbytečných palestinských obětí v méně než třech letech prokázalo, že okupace je samotnou definicí krvavou a represivní, obzvláště, manifestovali-li lidé sužovaní okupací svou touhu po svobodě a nezávislosti. Byla to přesně skutečnost, že si okupace nemohla nadále nárokovat označení liberální, co vedlo k posunu veřejného mínění směrem ke stažení z okupovaných území a o dva roky později k masové podpoře procesu z Osla.

Od září 2000 izraelská okupace přestala předstírat, že je liberální. Naopak otevřeně představuje svůj "brilantní, krutý" charakter, máme-li si vypůjčit slova první slova hymny organizace Irgun. (Irgun byl předchůdcem strany Likud, která je nyní u moci.) Okupace je brutální a krvavá - a velká většina izraelské veřejnosti ji podporuje.

Již počátkem září 2000 vydala izraelská vláda rozkaz provádět plán represí překračujících hranice, který připravil již o dva roky dříve muž, jenž se později stal velícím generálem izraelské armády. Jedna kapitola tohoto plánu se nazývá "krvavá lázeň''. Byl to jeden ze scénářů, které vrchní velitelství navrhlo Ehudu Brakovi jako možnou odpověď na eventuální jednostranné vyhlášení palestinské nezávislosti. Společným jmenovatelem všech těchto scénářů bylo, aby Palestinci svým nosem zaplatili za svou neposlušnost a za nedostatek pokory, kterou by svou jednostrannou iniciativou ze své strany projevili.

Jednostranná izraelská iniciativa ze září 2000 byla počátkem druhé intifády, lidového povstání-ve svých prvních týdnech neozbrojené lidové revolty-proti izraelské okupaci. Nejsme s to dostatečně ten fakt zdůraznit: Palestinští vojáci se v konfrontacích s izraelskou armádou k demonstrujícím připojili až poté, kdy izraelští vojáci, vyzbrojení po zuby, často s puškami s teleskopickým hledím, zabili několik tuctů mladých demonstrantů. Pokud jde o výbuchy bomb v Izraeli, ty začaly až o tři měsíce později, v době, kdy již zemřelo několik set Palestinců.

Izraelské rozkazy jsou jasné: rozbijte všemi prostředky jakoukoliv formu odporu. Na cíli záleží stěží, stěží záleží na okolnostech, a také stěží záleží na rozsahu "kolaterálních škod".

Při dodržování výše uvedeného scénáře měla izraelská represe zpočátku v zásadě trestní charakter. Měla dát Palestincům lekci za to, že se odvážili postavit se na odpor okupaci, a především za to, že se odvážili odmítnout "extrémně šlechetné nabídky" Ehudy Baraka v Camp Davidu. V tomto stádiu je důležité pochopit, že cílem, který Barak a vrchní velitelství stanovilo, nebylo "obnovit pořádek", ale vést trestnou kampaň, která by byla rychle změněna v kampaň pacifikace.

Kampaň tohoto druhu v sobě zahrnuje masivní použití vojenských prostředků k terorizování civilního obyvatelstva, aby je tak přimělo přijmout koloniální nadvládu a formy dominace, které chtějí vládcové vnutit. Ve snaze ospravedlnit násilí proti civilistům v očích domácího a mezinárodního veřejného mínění musí být obyvatelstvo za každou cenu zbaveno svého občanského postavení. To znamená, na okupovaných palestinských územích, systematické používání koncepce terorismu: Tímto způsobem může být krvavá represe civilního obyvatelstva maskována jako "válka proti terorismu". Lidé, které tříštivé bomby trhají na kusy, již nejsou ženami a dětmi; nejsou to již celé rodiny, které stav obležení uvrhuje do bídy a často hladu; ti všichni jsou "teroristé". Koncepce "války" je rovněž důležitá svým vlastním způsobem. Poskytuje dojem, že pátá nejsilnější vojenská moc ve světě čelí nikoliv civilnímu obyvatelstvu, ale soupeřící vojenské síle, a tak ospravedlňuje používání obrněných vozidel, bojových vrtulníků a stíhacích letadel.

II. září 200 I jasně izraelským úřadům umožnilo rozšířit jejich používání koncepce "války proti terorismu". Dalo novou legitimitu nejbrutálnějším metodám represe. Útok na "dvojčata" ve skutečnosti poskytl US administrativě příležitost k vytváření nového, planetárního, soudního a politického kodexu, v němž válka proti terorismu velice dobře ospravedlňuje všechno: od bombardování civilního obyvatelstva s cílem vyplavit teroristy do volného prostoru až po preventivní válku a potlačení ústavních a lidských práv-jak to ukazují hrůzy koncentračního táboru Guantánamo.

Zneužívání "SEBEOBRANY"

Izraelská represe na okupovaných územích je ospravedlňována – těmi, kdo ji organizují, i veřejným míněním-ve jménu "sebeobrany". Tohle je přinejmenším svévolné zneužití toho výrazu. Když izraelská vláda 4. července 2001 definovala mimosoudní exekuce jako politiku "aktivní obrany" a později (3. října) jako "preventivní sebeobranu", používala orwellovské rétorické strategie. Tato záviděníhodná definice sebeobrany musí být spojena nejen se svévolným rozhodnutím izraelských úřadů představovat koloniální represi na okupovaných územích jako "válku", ale rovněž s velice specifickou koncepcí války. V této koncepci války je jednotlivec, civilista nebo voják, zbaven veškerých práv, včetně práva zůstat naživu.

Již v říjnu 2001 armáda charakterizovala novou situaci na okupovaných územích jako "ozbrojený konflikt, který ještě není plně vyzrálou válkou". Výrazy, ještě ne" a "plně vyzrálá" samozřejmě nefigurují v politických projevech nebo rozkazech dávaných vojenským jednotkám. Ale tyto výhrady jsou pro úřady důležité, protože se od nich očekává, že je zbaví povinností ukládaných v době války podle mezinárodních úmluva obyčejového válečného práva.

V lednu 2001 Ehud Barak, v té době předseda vlády a ministr obrany, ospravedlňoval mimosoudní popravy v dopisu Izraelskému vysokému soudu:

Mezinárodní právo opravňuje údery proti jednotlivcům, když bylo mimo jakoukoliv pochybnost zjištěno, že se připravuj í podniknout útoky proti izraelským cílům. Toto je důsledek, v obecném smyslu, válečné situace, a ještě specifičtěji práva na sebeobranu.

Vedle skutečnosti, že mezinárodní právo výslovně zakazuje exekuce civilistů nebo válečných zajatců, existují dva aspekty premiérova argumentu, které si vyžadují zdůraznění, protože poskytují ideologický rámec - a dokonce mentální rámec - pro odstranění jakýchkoliv limitů pro chování izraelských ozbrojených sil, a tudíž pro odstranění jakýchkoliv limitů pro systematickou politiku vražd a masakrů.

Zvažte nejprve pružné používání mluvnických časů-co znamená, že "se připravují"? Existuje důkaz o konkrétním, bezprostředním nebezpečí? Ve velké většině případů zní odpověď ne. Podle zpravodajských služeb zamýšlí osoba určená k exekuci spáchat "útoky proti izraelským cílům". Měli bychom poznamenat, že v období války je legitimní "útočit na izraelské cíle"; záměry tohoto druhu nikdy kterékoliv armádě nedovolovaly, aby likvidovala generály, "protože zamýšleli zaútočit" na nepřátelské cíle. Potom, jako logický důsledek, dochází k sémantickému skluzu od konkrétních činů k obecnému politickému projektu: každý Palestinec, nebo alespoň každý palestinský vlastenec, je v novém izraelském žargonu chápán jako člověk, který se rozhodl napadat, ne-Ii samu existenci židovského státu, tedy alespoň formu a hranice, které předáci židovského státu zvolili, že mu věnují. On nebo ona se tak stala aktivním elementem v projektu na zničení izraelské národní existence. Neutralizovat jej nebo ji je tedy imperativem sebeobrany.

To vede k ústřednímu pojetí preventivní bezpečnosti a k její extrémně široké definici. Je nutné nejen předejít specifickým útokům, ale rovněž porazit obecnou, strukturovanou vůli zničit stát Izrael. Cílem již nadále nejsou specifičtí militanti zapojení do konkrétních akcí a představující hrozbu specifickým jednotlivcům, ale spíše Palestinci všeobecně, zapojení do národně osvobozeneckého zápasu.

Závěrem je třeba zdůraznit: Chápání izraelské strategie na okupovaných územích vyžaduje zapamatovat si, že strategie byla vypracována a uvedena do chodu před první vlnou sebevražedných útoků, v době, kdy Palestinci vedli v podstatě civilní zápas omezený na okupovaná územÍ. Teprve později se konflikt rozlil na izraelské území a opět začaly sebevražedné útoky, po velice dlouhém období, v němž byly zastaveny.

PřílohaVelikost
Otevreny_hrob-Michel_Warschawski.pdf47.13 MB