Jak se vyhnout placení pokut aneb „žádný konec výmluv na osobu blízkou!“ - Erik Sedláček

Od 19.1.2013 vstoupila v platnost novela zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, zavádějící tzv. objektivní odpovědnost provozovatele (majitele) vozidla za dodržování povinností řidiče a dopravních pravidel (ovšem pouze za konkrétních podmínek, o kterých bude řeč dále). Tato změna se brzy mediálně zažila jako konec výmluv na osobu blízkou, kterým však věcně vzato není.

Za mýtus o „výmluvě na osobu blízkou“ si samozřejmě mohou do značné míry řidiči sami, když po vlivem internetu, médií, kamarádů, ale bohužel mnohdy i odborníků chodili na úřady vykládat, že sice vědí, kdo řídil, ale byla to osoba blízká, takže nebudou vypovídat, místo aby odříkali mnohem korektnější větu „vím, kdo řídil, ale nebudu vypovídat, protože by mně nebo osobě blízké hrozilo nebezpečí postihu za přestupek“. Možná za to mohl i jakýsi instinktivní strach, že by úředník použití slovíčka „mně“ mohl brát jako přitěžující okolnost a „indicii viny“ – a dokážu si představit, že by na to lecjaká dutá úřednická hlava takto skutečně pohlížela, byť by jí to ve finále stejně nebylo nic platné. Ať tak nebo tak, fakticky žádná výmluva na osobu blízkou nikdy neexistovala, řidiči pouze využívali své Listinou základních práv a svobod zaručené právo nevypovídat proti sobě a příbuzným, ať už ho formulovali jakkoliv nesprávně nebo nepřesně. Vykládat to způsobem „oni se všichni vymlouvají na osobu blízkou, tak zavedeme zodpovědnost provozovatele vozidla a budou mít po ptákách“, je tak nehorázný útok na základní práva, až se člověku ani nechce věřit, že něco takového mohlo parlamentem skutečně projít – jenže prošlo.

Připadá mi naprosto nereálné, že by sankcionování provozovatele vozidla za odmítnutí sdělit, kdo řídil, nebo za nesplnění objektivně nesplnitelných povinností Ústavní soud do budoucna nezrušil (jakkoliv je tento skanzen pod vedením kovaného soudruha Rychetského víc politický orgán než soud, rozhodující podle hesla „komu chceme, pomůžem, komu nechcem, nemůžem“). Tak trochu se tu totiž otevírá Pandořina skříňka: pokud se zruší (respektive bude sankcionovat) využívání práva nevypovídat v případě pouhých dopravních přestupků, proč ne u mnohem závažnější trestné činnosti? Co třeba zavést do trestního zákoníku „objektivní odpovědnost majitele vražedné zbraně“ za vraždu v případě, že nesdělí, kdo je pachatelem? To by asi neprošlo. Proč potom ovšem za nevypovídání sankcionovat majitele vozidla, které někde v noci na rovné a přehledné silnici překročilo rychlost o 5 km/hod. (Nebudeš vypovídat? Tu máš pokutu jako provozovatel!) a zároveň umožnit nevypovídat zlodějům, dealerům drog nebo vrahům? (Nebudeš vypovídat? Nic se neděje, máš na to právo.) To už jsem ale poněkud odbočil od tématu.

V tomto manuálu se pokusím popsat postupy, jak nově zavedenou (proti)právní zrůdnost obejít a jak se vyhnout eventuálnímu placení pokut – typicky za překročení rychlosti zaznamenané radarem. V nezbytně nutném množství budu citovat zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (budu ho uvádět jako „ZoSP“) a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (ten budu uvádět jako „ZoP“), případně zákon č. 500/2004 Sb., správní řád („s.ř.“).

Jelikož jde o novou zákonnou úpravu, její výklad a aplikaci v řadě případů určí teprve judikatura. S prvními pravomocnými rozsudky přitom nelze počítat dříve než za 2-3 roky a se směrodatnými judikáty Nejvyššího správního soudu nebo nálezy Ústavního soudu ještě později. Řada zde předkládaných hypotéz tedy později může být vyhodnocena jinak. Přesto manuál pokládám za velmi dobrou munici, s níž se můžete směle pustit do bitvy s úřady, které si z vašich peněz chtějí dotovat svou – mnohdy celkem zbytečnou – existenci a činnost.

PřílohaVelikost
Jak_se_vyhnout_placeni_pokut.pdf356.68 KB