Dolejšího „Analýza 17. listopadu...“ jako příklad teorie spiknutí - Lukáš Kantor

V předkládané práci jsme se věnovali rozboru vybraných dvou navazujících částí tzv. „Analýzy 17. listopadu“ (dále jen Analýza) od Miroslava Dolejšího. Uvedený text představuje známou a možno říci i relativně sofistikovanou konspirační teorii o Chartě 77 a sametové revoluci. Naší výzkumnou otázkou bylo v této souvislosti zjistit, co z Analýzy tvoří fakta, respektive více či méně pravděpodobné domněnky, popřípadě prokazatelné omyly či dokonce záměrné dezinformace. Postupovali jsme přitom metodou konfrontace Analýzy s všeobecně přijímanými zdroji, zejména pracemi historiků a politologů, ale i výpověďmi přímých účastníků tehdejších událostí.

Analýza jako celek trpí hlavně dvěma zásadními nedostatky - Dolejší jednak většinu svých tvrzení nijak nedokazuje (to jsme se tedy pokusili udělat za něj) a navíc je předkládá až příliš tezovitě (například složitému problému vztahu StB a Charty 77 věnuje pouze tři až čtyři odstavce). Projevuje také tendenci vidět za vším nějaký skrytý plán, často dokonce mnohaletý a v některých případech i ne zcela logický. V tom je plně poplatný základních znakům teorií spiknutí.

Dolejšího nejzávažnější teze (a současně obvinění) narážejí na (absolutní) nedostatek důkazů v a někdy je obtížné jim přiznat byť i jen malou míru pravděpodobnosti. Řada jiných tvrzení Analýzy však odpovídá plně realitě či má přinejmenším určitý pravdivostní základ a/nebo se jeví jako vcelku racionální a více či méně podložené domněnky. V tomto smyslu se potvrdila pracovní hypotéza, jak jsme ji představili v úvodu předkládané práce.

Problematičnost Analýzy tedy spočívá ve zbytečném přehánění některých obvinění, zejména v citlivé a vždy těžko verifikovatelné oblasti působení tajných služeb. Pokud by se ale nejkontroverznější Dolejšího tvrzení oslabila, snad by je šlo přijmout jako pracovní hypotézy. „Analýza 17. listopadu“ tedy zůstává v něčem pochybným, ale zároveň i pozoruhodným a v jistém smyslu přece jen relevantním textem.

Konkrétně jsme došli k následujícím závěrům: Dolejší má pravdu, pokud jde o osobní, příbuzenské, ale i zájmové a finanční propletence v Chartě 77, stejně jako o podíl exkomunistů mezi (prvními) signatáři nebo o dlouholetou masivní materiální a propagandistickou podporu ze zahraničí. Zůstává však sporné, co všechno lze z těchto faktů vyvozovat a co už nikoli. Podobně můžeme tematizovat i (nezanedbatelné) zastoupení židů/Židů mezi disidenty (nebo sponzory československé opozice), nicméně způsob, jakým tak činí Dolejší, jej vystavuje podezření z antisemitismu. Nejen proto by se měl budoucí výzkum zaměřit spíše na případné souvislosti mezi zednářstvím a různými protikomunistickými snahami (včetně Charty 77), což je potenciálně slibné a dosud málo probádané téma, které Dolejší oprávněně nadnesl, ale bohužel současně i zveličil.

Nejsme schopni dokázat a nepovažujeme ani za pravděpodobné tvrzení Analýzy, že posrpnové prověrky v KSČ sloužily ve skutečnosti k převedení části straníků do jakési kádrové zálohy vědomě vyčleněné pro budoucí vývoj v 70. a dokonce 80. letech. Na druhou stranu připouštíme, že vyloučení komunisté a později především chartisté tvořili zárodek takzvané kontraelity, o jejíž alespoň částečné politické kooptaci uvažovali v předvečer revoluce i samotní normalizátoři, o exilu nemluvě. To platí zejména o Václavu Havlovi, který byl svým způsobem skutečně predestinován k politické funkci, jak naznačuje Dolejší. Jako téměř jistě pravdivé hodnotíme i nepřímé tvrzení Analýzy, že Havlovu instalaci do funkce prezidenta podporovala jak Moskva (KGB), tak Washington (CIA).

Víme ostatně o různých kontaktech opozice a části vládnoucí moci z konce 80. let. Dolejší toto počínající sbližování chybně redukuje v podstatě jen na Obrodu a Rudolfa Hegenbarta, aniž by zmiňoval například iniciativu MOST a osoby z okruhu premiéra Adamce nebo úlohu lidovce Josefa Bartončflca, který již rok před revolucí fungoval jako „spojka“ pro disent. Nejen ve světle těchto skutečností nemůžeme označit za zcela nereálný ani scénář, podle něhož došlo ještě před 17. listopadem k nějaké dohodě mezi hypotetickými zasvěcenci ve stále sebevědomější opozici a vybranými osobami ve strukturách evidentně kolabujícího režimu. Pro uvedené (Dolejšího) podezření však nedisponujeme žádnými důkazy. Další bádání by se proto mělo orientovat na tuto otázku a na celkový vývoj v kritickém období předcházejícímu sametové revoluci.

Rovněž nelze potvrdit „kacířskou“ tezi Analýzy, že Charta 77 představovala ve skutečnosti takzvanou řízenou opozici, působící v rámci jakýchsi dohod s komunisty a ve spojení s StB a KGB. Představa takto rozsáhlého a dlouholetého spiknutí se vymyká všem dosud známým analogiím v dějinách tajných služeb a odporuje i zdravému rozumu. Tento argument považujeme za přesvědčivý i v podmínkách, kdy nemůžeme nic vědět o obsahu příslušných moskevských archivů a kdy na české straně řada důležitých dokumentů zmizela (a to i díky některým chartistům, což různým podezřením spíše nahrává).

Na druhou stranu je zřejmě možné uvažovat o Chartě 77 jako o »kontrolované opozici«. StB měla o činnosti disentu velmi dobrý přehled a snad jej byla schopna i v něčem ovlivnit. Lze také připustit, že tajná policie opozici využila ve svých plánech, zejména na konci 80. let a v souvislosti se 17. listopadem. O tomto datu se předem vědělo, že nejspíš způsobí otřes na domácí politické scéně. Z mnoha okolností tehdejší manifestace, jejího potlačení a následného vývoje se ukazuje jako nezpochybnitelné, že o destabilizaci situace v Československu usilovala i samotná StB, která průběh událostí významně manipulovala. Zde můžeme plným právem hovořit o spiknutí, ačkoli není přesně jasné, kdo všechno se jej zúčastnil a s jakým cílem. Dolejší opět zužuje celý problém na osobu Rudolfa Hegenbarta, aniž by uvažoval o roli Alojze Lorence, jiného důvodně podezřelého z organizace komplotu. Zároveň autor Analýzy odmítá všeobecně rozšířený názor, že spiklenci z řad perestrojkových komunistů chtěli jen odstranit neschopné konzervativní představitele KSČ v čele s Milošem Jakešem. Podle Dolejšího počítal plán (dojednaný i s Chartou 77) od začátku s celkovým předáním moci a ústupem komunistů do předem připravených pozic (patrně v ekonomické oblasti), při zachování určité kontinuity předlistopadového režimu, byť již reprezentovaného disidenty. Důkazy však opět chybí a obvinění se i beztak jeví jako přehnaně dalekosáhlé. Přesto platí, že určité struktury normalizačního režimu počítaly s jistými politickými a ekonomickými změnami, na které se více či méně připravovaly. Po revoluci pak exkomunisté skutečně do značné míry opanovali byznys, to však lze vysvětlit i bez postulátu předchozího spiknutí. Podobně i určitá kontinuita před- a po- listopadového režimu mohla být spíše diktována praktickou nutností a upřímným přesvědčením vedoucích chartistů, než nějakou tajnou dohodou. A pokud přece jen došlo k jistým dohodám (a domníváme se, že ano), pak až při prosincových jednáních OF a KSČ.

Jinými slovy: koncepce „národního porozumění“, zvláštního přechodného období (1989-1992) s garancemi komunistům a s určitou kontinuitou s předlistopadovým režimem (alespoň částečnou a jen v některých oblastech) - to vše mohlo dost dobře být dodatečně předmětem neveřejných ujednání mezi opozicí a odcházejícími komunisty, současně však šlo o logický důsledek filosofie Charty 77, která nikdy nebyla revolučně konfrontační. Svou roli sehrála samozřejmě i objektivní nemožnost okamžité „dekomunizace“ společnosti a pozitivní působení vzorů pokojných přechodů k demokracii v Polsku a Maďarsku (srov. Suk, 2003: 381), kde rovněž došlo ktzv. negociovaným tranzicím, tj. oboustranně přijatelným, ne-li přímo výhodným dohodám mezi „poraženými“ (realistickými komunisty) a „vítězi“ (umírněnou opozicí).

Hladké předání moci nezpůsobila již dříve uzavřená dohoda, nýbrž příznivá mezinárodní situace a také přítomnost konkrétních lidí určitého založení na obou stranách pomyslné barikády. V rozhodujícím okamžiku agónie režimu odmítli jeho nositelé represivně zasáhnout proti bouřícímu se obyvatelstvu, a opoziční intelektuálové odkojení humanismem nepřistoupili v revoluční situaci k politice revanše. Radikalismus ostatně neexistoval ani u většiny české veřejnosti. Toto se zdá být hlavním vysvětlením překvapivé koalice starých a nových mocenských elit, jejichž případné “gentlemanské dohody“ jsou až odvozeného řádu.

Polistopadová garnitura vzešlá z OF nebyla tedy antikomunistická jak z důvodu vlastního přesvědčení, tak i kvůli strategicko-taktickým ohledům (Suk, 2003: 385). Jinými slovy: v národním porozumění byl idealismus i pragmatismus, úctyhodná velkorysost i problematická blahosklonnost, dobrá vůle i nevyhnutelnost, a teprve pak zřejmě i trochu toho „spiknutí“.

PřílohaVelikost
Dolejsiho_Analyza_jako_teorie_spiknuti-Lukas_Kantor.pdf2.99 MB