Osud odbojové organizace Černý lev 777 - Tomáš Bursík

Odbojovou aktivitu organizace Černý lev 777 lze řadit v československém kontextu na roveň činnosti například skupiny bratří Mašínů a jiných osob, které se rozhodly proti komunistickému režimu vystoupit se zbraní v ruce. Jiří Řezáč , Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma – hlavní představitelé organizace Černý lev 777 – a jejich společníci odpověděli na komunistickou doktrínu třídního boje stejnou mincí a rozhodli se pro aktivní odboj. Přestože jejich čin nijak vážně s režimem nepohnul, zaslouží si naši pozornost. A jejich aktivity mohou být inspirací pro společnost žijící v područí totalitní moci.

Všichni mladí mužové z organizace Černý lev 777 vyšli z poměrně skromných poměrů, výchovou byli naučeni spoléhat se především sami na sebe. I jim zasáhl do života komunistický převrat v únoru roku 1948. Velká omezení v možnostech soukromého podnikání, hospodaření na vlastní půdě, zásahy komunistické moci do života jednotlivce – kvůli těmto věcem nechtěli zůstat lhostejnými ve vztahu k rodné zemi. Naději v nich posilovala i víra, že západní demokratické země nenechají střední Evropu na holičkách a vypukne třetí světová válka, jež Československo osvobodí z područí Sovětského svazu.

Shromažďování zbraní, zastrašování funkcionářů KSČ, snaha bránit kolektivizačnímu úsilí KSČ na vesnici a pokusy o navázání spojení s agenty cizích rozvědek – to jsou některé z projevů aktivity organizace Černý lev 777. Vrcholnými akcemi je vyhození do povětří sekretariátů okresních výborů Komunistické strany Československa v Sedlčanech v červenci roku 1949 a v Milevsku v květnu roku následujícího. Rozhodnutí bojovat proti komunistické diktatuře s sebou neslo i riziko obětí na obou stranách. Je otázkou, zda-li si toto členové organizace Černý lev 777 dostatečně uvědomovali. Nicméně po výbuchu na sekretariátu OV KSČ v Milevsku, kde zahynul příslušník SNB, aktivita členů organizace Černý lev 777 znatelně polevila. Na tomto rozhodnutí se mohla podílet řada faktorů: narůstající teror komunistické strany, politická situace doma i ve světě, obavy o osud blízkých a svou roli v mysli mladých lidí mohla sehrát i křesťanská víra a přikázání daná Desaterem. Aktivita byla omezena na snahu Jiřího Řezáče navázat kontakty se zahraničními zpravodajskými službami, zvažování emigrace do některého západního státu, poslech zahraničního rozhlasu, malování hesel na různých místech v době konání voleb a podobně.

Překvapivě dlouho trvalo Státní bezpečnosti, než nalezla stopu vedoucí k členům organizace Černý lev 777, ale pak už vše šlo ráz na ráz. Kromě zatčení členů skupiny bylo během několika týdnů pozatýkáno i mnoho dalších lidí. O metodách vyšetřování Státní bezpečnosti v první polovině padesátých let dvacátého století bylo již napsáno mnohé: Ve zkratce řečeno je zatčená osoba považována za hlavní důkaz a úkolem vyšetřovatelů Státní bezpečnosti je dostat z ní potřebné doznání, protože každý, koho Státní bezpečnost zatkne, je vinen, a jde pouze o to, aby vinu přiznal. Podobně se postupovalo i v tomto případu. Následující tři soudní přelíčení před Krajským soudem v Českých Budějovicích byla pouze formální záležitostí. Padly v něm tři rozsudky smrti pro Jiřího Řezáče , Jaroslava Sirotka a Bohumila Šímu a mnoho dalších vysokých trestů. Řada lidí byla odsouzena za věci, které jim soud nikdy nedokázal. K odsouzení stačila pouze domněnka, že by k trestnému činu mohlo dojít. Komunistická justice se opět rozhodla demonstrovat svoji moc a procesu využila i jako zastrašovacího prostředku vůči vlastnímu obyvatelstvu.

Lidé odsouzení v procesu „Jiří Řezáč a spol.“ a v procesech na něj navazujících „František Nygrýn a spol.“ a „Vladimír Hřebejk a spol.“ prošli v padesátých a šedesátých letech minulého století mnoha československými vězeňskými zařízeními. Těžce se probojovávali životem nejen oni, ale i členové jejich rodin. Úplné rehabilitace se všichni odsouzení dočkali až v průběhu devadesátých let dvacátého století.

PřílohaVelikost
Osud_odbojove_organizace_Cerny_lev_777-Tomas_Bursik.pdf1.48 MB