Byl jsem osobním strážcem Adolfa Hitlera - Rochus Misch

Jmenuji se Rochus Misch a je mi osmdesát osm let. Bydlím ve vilce v Rudowě, v rezidenční čtvrti Berlína.

Žiji sám. Moje žena Gerda byla dlouho nemocná a před šesti lety zemřela. Vlastní dcera mě nechce vídat. Někdy mi zavolá k narozeninám, a to je všechno. Dnes chci podat svědectví, vylíčit svůj život, a pokud mi to paměť dovolí, vyprávět do všech podrobností, jak se takový třiadvacetiletý mladík jako já dostal na pět let do těsné blízkosti Hitlera. Od května 1940 až do jeho sebevraždy 30. dubna 1945.

Po celé ty roky jsem byl členem nejužší Führerovy stráže. Patřil jsem ke skupině osobních strážců, která sestávala z dvacítky mužů a nazývala se Begleitkommando Adolf Hitler (SSBegleitkommando des Führers). Celých pět let války jsem dohlížel na jeho bezpečí, předával jsem depeše, dopisy a zprávy a v budově kancléřství jsem pracoval i jako telefonista. A poslední týdny války jsem prožil v osobním bunkru toho, jehož ti nejstarší z nás oslovovali „veliteli".

Rozhovorů mezi Führerem a nejvyššími pohlaváry nacistického režimu jsem se nezúčastňoval. Měl jsem za úkol být kdykoliv k dispozici, držet se však stranou, vždy stát ve stínu. Prožil jsem válku přímo v jejím centru, byl jsem u samého srdce moci, aniž bych tvořil její součást. Právě tady v Berghofu, v Hitlerově horském sídle poblíž alpského Berchtesgadenu, v Berlíně i na nejrůznějších velitelských stanovištích, která si nechal vybudovat téměř po celém Německu i v Evropě, jsem mnohdy zaslechl útržky rozhovorů nebo zachytil nepatřičné slovo za zavřenými dveřmi a s kamarády jsme pak komentovali to, co se právě odehrávalo.

Za celou tu dobu, kterou jsem prožil ve Führerově blízkosti ani v následujících letech po pádu Třetí říše, jsem si nikdy nic nezaznamenával. Naprosto nic. S výjimkou jedné stručné zprávy, kterou jsem napsal těsně po válce a v níž jsem si stěžoval na těžké podmínky v sovětském zajetí. Když v říjnu 2004 zemřel Hitlerův pobočník Otto Günsche, zůstal jsem posledním žijícím účastníkem toho úzkého kroužku, jímž se Führer denně obklopoval. Nijak pyšný na to nejsem. Myslím si, že jsem jen co nejlépe plnil své vojenské povinnosti, nic víc. Nebyl jsem členem NSDAP, ani jsem nevstoupil do Hitlerjugend a Mein Kampf jsem doma také neměl. Nikdy jsem to ostatně nečetl. Abych mohl vysvětlit, jak jsem se vlastně ocitl až vedle Führera, musím se vrátit hodně daleko za ten květnový den roku 1940, kdy mě jeden můj nadřízený poprvé představil Hitlerovi. Došlo k tomu přímo u něho, v jednom pokoji jeho soukromého bytu v budově kancléřství.

PřílohaVelikost
Byl_jsem_osobni_strazce_Adolfa_Hitlera-Rochus_Misch.PDF1.12 MB