Revizionizmus

Prominentní falešný svědek Elie Wiesel - Robert Faurisson (článek)

V roce 1986 byla Elie Wieselovi udělena Nobelova cena. Obecně je akceptován jako svědek židovského „holocaustu“ a především legendárního nacistického vyhlazování pomocí plynových komor. Pařížský deník Le Monde 17. října 1986 zdůraznil, že cena byla Wieselovi udělena, protože:

„V poslední době jsme svědky, ve jménu tzv. historického revizionizmu, a to zvláště ve Francii, rozvíjení zpochybňování existence nacistických plynových komor a kromě toho i genocidy židů jako takové.“

Ale podle čeho je Elie Wiesel svědkem údajných plynových komor? A na základě čeho nás žádá, abychom uvěřili v masové vyhlazování? Ve své autobiografické knize Night, popisující jeho zážitky z Osvětimi a Buchenwaldu, není nikde zmíněna plynová komora. Je si však jist, že Němci popravovali Židy, a to vhazováním zaživa do hořících jam, před očima ostatních deportovaných. Nic menšího!

Osvětim: Mýty a fakta - Mark Weber (článek)

I když se to může zdát udivující, všeobecně akceptované tvrzení o Osvětimi zpochybňuje stále víc a víc historiků a vědců. Tito „revizionističtí“ vědci nezpochybňují fakt, že bylo do tábora deportováno mnoho Židů, anebo že tu mnozí zemřeli, především na tyfus a další choroby. Ale zajímavé důkazy, které tito vědci prezentují, dokazují, že Osvětim nebyla vyhlazovacím centrem a že tvrzení o masových vraždách v „plynových komorách“ jsou mýtem.

Osvětim: fakta versus fikce - Rudolf Seidl

Zanedlouho nás bude dělit první desetiletí od tzv. „sametové revoluce“ – nenásilné výměny moci v tehdejší ČSSR. Deset let přerodu v demokracii západního stylu. Jak tento přerod probíhal a kam nás vede, zanechává a probouzí pocity skepse v nejednom z nás.

Situace dnes, kdy stejní oportunisté a přizpůsobivci, kteří ještě nedávno hlásali komunistická hesla, tvoří hospodářskou a politickou elitu „nového řádu“, kdy malé podnikatele likvidují monopoly mezinárodního kapitálu, kdy se „political correctness“
stává základem našeho veřejného života a svobodě projevu jsou nasazovány stále nové a důraznější mantinely, kdy duchovní devastace země má být dovršena vytvořením multikulturní společnosti, není ničím jiným, než co nám bylo od počátku slibováno – „návrat mezi země demokracie, mezi země západní Evropy“.

Mé revizionistické metody - Robert Faurisson (článek)

V mé zemi nejsem zvyklý dostávat komplimenty a gratulace, douce France. Jedině před několika dny v Le Figaro [26. květen 2000] napsal Gerald Slama, že jsem byl „mistr ve vydírání vědecky podložené pravdy“. Na titulní straně Le Monde des Lettres [24. březen 2000] jsem nedávno četl moji následující charakteristiku napsanou Pierrem Vidal-Naquetem: „Z přítomnosti lží, jejichž je Faurisson nejčistším výrazem, je cítit jakási filozofická závrať.“ Doufám, že vy závrať mít nebudete.

Z Francie přicházejí ale i dobré zprávy. Obzvlášť vydání knihy mladé dámy Valérie Igounet. Její Histoire du négationnisme en France (Paris: Le Seuil, 2000), dlouhá 700 stran, staví na vědeckých tezích. Je absolutně laděná proti revizionistům – ale jsme zmiňováni tak často, že by někdo mohl říci, že kniha je dobrým úvodem pro laiky, kteří si přejí vědět, co revizionisté chtějí říci. Možná by za to mohla být stíhána.

Demokratická tyranie: švýcarský příklad - Jürgen Graf (článek)

Podle všeobecně uznávané definice je demokracie systémem, ve kterém většina lidu prostřednictvím volby vlády určuje politiku státu.

Ale každé volby stále více a jasněji demonstrují, že rozdíl mezi teorií a praxí je téměř nepřekonatelný. Nejnápadnějším volebním trendem je ve všech demokratických systémech charakteristická rostoucí neúčast a vhazování neoznačeného lístku. Stále rostoucí počet občanů nemá žádnou důvěru v systém, v němž se strany staly prakticky neodlišitelnými, ve kterém je volební propaganda zbavena hodnot, a který neposkytuje odpovědi na urgentní potřeby lidu.

Demokratická tyrania: švajčiarsky príklad - Jürgen Graf (článek)

Podľa všeobecne uznanej definície je demokracia systémom, v ktorom väčšina ľudu, prostredníctvom voľby vlády, určuje politiku štátu.

Ale čoraz viac a viac každé volebné referendum jasne demonštruje, že rozdiel medzi teóriou a praxou je takmer neprekonateľný.

Nanápadnejšia volebná tendencia vo všetkých demokratických systémoch je charakterizovaná rastúcou neúčasťou a vhodením neoznačeného lístka. Stále sa zväčšujúca časť občanov nemá žiadnu dôveru v systém, v ktorom sa strany stali prakticky neodlíšiteľné, v ktorom je volebná propaganda zbavená hodnôt, a ktorý neposkytuje odpoveď na urgentnú potrebu ľudu.

David Irving a „Tábory operace Reinhardt“ - Jürgen Graf

Angličan David Irving má několik obdivuhodných vlastností:

1) Je neúnavný badatel, který strávil tisíce hodin v archivech;
2) Je prvotřídní historik druhé světové války. Některé jeho knihy, jako Hitlerova válka nebo Churchillova válka, se budou číst, dokud budou existovat lidé zajímající se o toto temné a dramatické historické údobí;
3) Je mistr anglického jazyka v psané i mluvené podobě.

V 60. a na začátku 70. let byla Irvingova genialita všeobecně uznávaná. Ačkoliv mnozí historici z řad establishmentu neměli tohoto mladého samorosta rádi, jeho talent popíral jen málokdo. Byl tak dobrý, že mu média zdráhavě odpouštěla i sotva skrývané sympatie k Adolfu Hitlerovi a Třetí říši. I v Německu byl opakovaně zván do televizních debat, kde ohromoval publikum znalostí historie a naprosto plynulou němčinou.

Pokud jde o „konečné řešení židovské otázky“, Irving s naprostou samozřejmostí akceptoval oficiální verzi, byť na toto téma nikdy nenapsal knihu, ba ani článek a snažil se mu vyhýbat.

Co se stalo se Židy, kteří byli deportováni do Osvětimi, ale nebyli v ní registrováni? - Jürgen Graf (článek)

Podle oficiální verze osudu Židů během Třetí Říše byly miliony Židů zavražděny v plynových komorách v Osvětimi a dalších německých táborech. Toto masové vraždění se údajně odehrálo v kontextu systematické politiky vyhlazení Židů.

Na podporu tohoto tvrzení nemohou ortodoxní historici nabídnout nic jiného krom svědeckých výpovědí, které si vzájemně protiřečí a jsou plné technických, přírodovědeckých a logických nemožností. Faktický anebo dokumentární důkaz pro německou politiku židovského vyhlazování, jakož i pro existenci vražedných plynových komor jednoduše neexistuje, naopak, velké množství válečných německých dokumentů nejenže neprezentuje žádný důkaz pro existenci vyhlazovací politiky, ale poukazuje na přesný opak. Budu prezentovat jen jeden příklad. Archiv polského osvětimského muzea obsahuje dokumenty, které dokazují, že v období mezi červencem 1942 a červnem 1944 se 15 706 téměř výlučně židovským vězňům dostalo lékařské péče v nemocnici v Monowitz (Osvětim III). Z těchto vězňů 766 v nemocnici zemřelo, přičemž zbytek z nich byl propuštěn. Tento fakt se jednoduše s politikou židovského vyhlazování neshoduje.

Syndikovat obsah