Ostatní

Psychologie davu - Gustave Le Bon (1895)

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa. Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.

Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách, ale ta nebyla nikdy tak důležitá, jako v dnešní době. Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo uvědomělé činnosti jedinců, je jedním z hlavních znaků současné doby.

Život s deprivanty: Zlo na každý den - František Koukolík, Jana Drtinová

Dva svazky knihy Život s deprivanty se pokoušejí odpovědět na otázku, proč příslušníci druhu života, jenž sám sebe pojmenoval Homo sapiens sapiens (Člověk moudrý moudrý) dokáží být tak patologicky destruktivní a s veškerou, někdy geniální inteligencí tak stupidní a iracionální. Život s deprivanty navazuje na knihu Vzpoura deprivantů.

Vzpoura deprivantů - František Koukolík, Jana Drtilová

 

Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů normality spíše v citové a hodnotové než v intelektové oblasti nedosáhli nebo o ni příšli.

Ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni a rozsahu »nepovedení«, případně »zmrzačení", nikoli nemocní. Deprivanty chápeme jako antropologickou, sociokulturní kategorii, nikoli jako kategorii diagnostickou, lékařskou. Ta by byla užší.

Domníváme se, že epidemický výskyt deprivantů a skupinové projevy jejich chování souvisejí s vývojem soudobé společnosti. Jsou jak jeho důsledkem, tak jeho pohonem. Přibývají a jsou tak závažné, že je možné uvažovat o další deprivantské vzpouře...

Globalisté útočí - Martin Košťál

Kniha, kterou právě držíte v ruce, se zabývá popisem staletého etnického konfliktu mezi Srby a Albánci, který v tomto roce vrcholil vznikem samostatného albánského státu v srdci pradávného srbského území v Kosovu.

Ženevské konvence

Snaha o zlidštění válek se sice s různou intenzitou objevuje v historii již od pradávna, ale praktické výsledky těchto snah nebyly významné. Teprve až v 19. století zaznamenáváme kvalitativní posun - přijetím Ženevské úmluvy z r.1864 byl položen základ systému mezinárodních smluv vytvářejících mezinárodně závazná pravidla pro vedení válek, nastala tedy nová situace, kdy ochrana obětí válek je chápána jako státní záležitost. Především zásluhou stále aktivity Mezinárodního výboru Červeného kříže dochází k rozvoji mezinárodního humanitárního práva - jsou přijímány další normy, které stále zmenšují rozsah akceptovatelného násilí a omezují je jen na bitevní pole. Přijetí těchto ustanovení je však výsledkem složitých jednání a přesvědčování. Fakt, že smluvními stranami Ženevských úmluv jsou prakticky všechny státy světa [4a], je dokladem úspěšnosti těchto snah a tvoří z nich vpravdě univerzálně platnou normu.

Úsilí hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce se však neomezuje jen na zdokonalování humanitárního práva a na kontrolu jeho dodržování. Nedílnou součástí aktivit Červeného kříže a Červeného půlměsíce je šíření znalostí Ženevských úmluv jak v ozbrojených silách, tak mezi civilním obyvatelstvem - aktivně zachovávat jejich ustanovení či domáhat se svých práv může jen ten, kdo tato ustanovení zná. A právě pomocníkem při šíření znalostí o Ženevských úmluvách má být tento text - jeho cílem je podat stručný, ale současně úplný přehled o obsahu Ženevských úmluv o ochraně obětí válek a obou jejich Dodatkových protokolů.

Zbraně: mýty a fakta

V moderní evropské kultuře snad neexistuje předmět opředený tolika mýty, jako střelná zbraň. B잾ný člověk ví, co to je, ale v praxi se s tím téměř vůbec nesetkává. Jeho názor je proto odtržžený od reality a formovaný téměř výhradně pověstmi z druhé ruky. Považžuje zbraně za přirozeně nebezpečné, možžná dokonce zlé, protožže v novinách často čte o jejich zneužžití; netušší vššak, jak vypadá celkový obraz, z nějžž mu média předkládají jen pečlivě vybrané střípky.

Pražský politický proces ve věci Týdeníku Politika - Jaroslav Voříšek

Rozsudkem samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Heleny Králové ze dne 22. září 1994 byl šéfredaktor Týdeníku Politika Josef Tomáš odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvou roků, dále k zákazu činnosti, spočívající ve výkonu funkce spojené s publikační činností, na dobu dvou
roků a k propadnutí věcí, vedených jako soudní přílohy.

Rozsudek byl dne 25. listopadu 1994 rozhodnutím Městského soudu pro Prahu za předsednictví JUDr. Petra Stutziga potvrzen.
Tímto zdánlivě nepříliš tvrdým trestem tedy po juristické stránce skončil případ Týdeníku Politika, který po takovou dobu zaměstnával tolik lidí tak rozdílným způsobem.

Peníze v rukou státu: jak vláda zničila naše peníze - Murray N. Rothbard

Když roku 1628 publikoval William Harvey svou práci o krevním oběhu v lidském těle, patrně netušil, že jeho objev učaruje i učencům z jiných oborů. O dvě desetiletí později totiž označil jeho krajan William Potter peníze za životodárnou krev společnosti a na tomto přirovnání postavil svoji argumentaci ve prospěch vytváření papírových peněz: čím více krve, tím více života – čím více peněz, tím větší produkce!

Odhlédneme-li od nesmyslnosti (a často, jako v tomto případě, katastrofálních důsledků) takovýchto analogií mezi přírodními a společenskými vědami, lze z dodnes velmi populárního Potterova podobenství vyvodit jeden zásadní poznatek: peníze hrají ve vývoji lidstva zcela klíčovou a nepostradatelnou roli.

Malý staročeský slovník

Malý staročeský slovník má sloužit jako pomůcka při četbě staročeských textů především ve vysokoškolských cvičeních k přednáškám z historické mluvnice, z vývoje spisovné češtiny a staré české literatury. Může však samozřejmě být prospěšný i širšímu kruhu zájemců o staročeské literární památky.

Kriminál - David Irving

David Irving je nepochybně jedním z nejkontroverznějších současných historiků, věnujících se mimo jiné tématu holocaustu. David Duke o něm v knize Moje probuzení už v roce 1998 napsal:

„Nejlepším příkladem perzekuce těch, kdo kladou otázky o holocaustu, je příběh historika Davida Irvinga. Jeho knihy se nachází skoro ve všech knihovnách na světě. Irving napsal téměř třicet děl o druhé světové válce, publikovaných půltuctem nejprominentnějších západních vydavatelů, včetně: The Viking Press; Harper & Row; Little, Brown; Simon & Schuster; a Avon Books.

Jeho díla chválili nejuznávanější historici světa, jako A. J. P. Taylor, Trevor Roper, Gordon Craig a Stephen Ambrose. Víc než 30 let pátral v německých státních archivech, stejně jako v amerických národních archivech, v britském úřadu veřejných záznamů, vládních archivech Austrálie, Francie, Itálie a Kanady a dokonce v někdejších tajných sovětských státních archivech. Byl prvním historikem, který zpochybnil autentičnost značně medializovaných (a později jako podvrh odhalených) Hitlerových deníků. Irving během svého obsáhlého výzkumu odhalil mnoho dokumentů, které popírají některé části holocaustové ortodoxie…

Syndikovat obsah