Sionismus a judaismus

Dvě stě let pospolu, 1. díl (1795-1916) - Alexandr Solženicyn

Za těch padesát let, co jsem pracoval na dějinách ruské revoluce, jsem mnohokrát narazil na problém vzájemných rusko-židovských vztahů. Ty neustále zasahovaly jako klín do událostí, do psychologie lidí, a vyvolávaly divoké vášně.

Stále jsem doufal, že se objeví autor, který o tomto žhavém klínu důkladně a klidně pohovoří, že nám ho osvětlí z obou stran. Většinou však slýcháme výtky jednostranné: buď že se Rusové vůči Židům provinili, nebo že my Rusové jsme odjakživa zkažení. Nebo z druhé strany - pokud někdo z Rusů o tomto vzájemném problému psal, pak většinou podrážděně a zaujatě, protože zkrátka nechtěl uznat, že by mohl druhé straně připsat nějaké zásluhy.

Ne že by nebylo dost publicistů - zvlášť mezi ruskými Židy je jich mnohem, mnohem víc než mezi Rusy. Přestože chytrých hlav a schopných per je víc než dost, dodnes nikdo nevylíčil, neosvětlil naše vzájemné dějiny tak, aby to uspokojilo obě strany.

Rituelní vraždy u Židů a co o tom souditi? - František Měřínský (1899)

Krev jest duše, čteme u Mojžíše, ― Krev jest vlast, cítili staří Řekové. ― ― Kristus, ač jsa Bůh, chtěje vykoupiti člověčenstvo, musel vylíti svou krev. ― ― ― Kde krev pozdvihne se proti krvi, tu svádí se ty nejtužší boje nejen těl proti tělům, ale i duchů proti duchům. Již jedinká kapka krve nepřátelské působí to největší rozrušení u zvířat, ― tím více pak v žilách, v myšlení a v srdcích lidských. Bratří, zrození z jedné matky, odloučí se od sebe na vždy, když krev jednoho proudí jinak jak u druhého.

Básníci, jenž ze všech lidí ten nejjemnější mají cit, cítili tu mocnou sílu krve. Tak píše anglický básník ― veleduch S h a k e s p e a r e : „Podivno vskutku, že naše krev, byvši smíšena, nejeví rozdílu barvy, teploty, váhy, ― přec ale tak mocně účinkuje na odlučování a rozdíly.“

Ano, krev, jež tak tiše našimi žilami proudí, buší jako kladivo když slučuje spolu duše, a fičí jako meč, když druhy od sebe rozlučuje. Není silnější na světě moci ― nad krev.

Ohromná hýbací síla, jež krev fanatického a mravního člověka dohání k největším vášním a náruživostem, dá souditi, že krev rozličných ras i rozličně se pohybuje ve svých buňkách; ― a kde vidíme účinky pohybné, tam musí býti i pohybujících příčin.

Dvě stě let pospolu, 2. díl (1917-1995) - Alexandr Solženicyn

Židovský prvek v Rusku byl poměrně výrazný, zvláště v době, o níž pojednává Solženicynova knížka. Kde se tam vzal? Především bychom museli jít směrem na západ a uviděli bychom, že Židé více méně nedobrovolně opustili německou oblast, přesouvali se do Polska a pak pod tlakem do Ruska. Zde bylo jejich přesidlování směrováno na nucenou zónu osídlení a ke konci carského období dosáhlo počtu několika milionů osob. Jak Židé získávali stále více a více možností vzdělávání a sbližovali se s ruským obyvatelstvem, ovlivňovali postupně i celý ruský živel. Solženicyn by sám dobře mohl vyjmenovat, kolik spisovatelů "židovského původu" obohatilo přímo ruskou literaturu. Byla mezi nimi tak známá a slavná jména jako Pasternak, Mandelštam, Erenburg, Bagrickij, Babel a celá plejáda Židů z Oděsy.

Ač se můžeme na Dvě stě let pospolu dívat v lecčem kriticky, jak ostatně zaznělo i z ruského prostředí, jedno musíme uznat - že se Solženicyn dotkl významných momentů života a situace v Rusku. Autor se ke kritikům, vytýkajícím mu antisemitismus, vyslovuje takto: "Ani na okamžik jsem neměl pocit, že by to bylo vůči Židům nenávistné... Účelem mé knihy, jak se zračí i v názvu, je právě toto: musíme si navzájem porozumět, musíme se vzájemně vcítit do své situace. Touto knihou chci podat ruku k vzájemnému porozumění - na celou naši budoucnost. Ale musí být vzájemné!"

Židovstvo v obchodě s chmelem - Diviš Danzer (1890)

Je vůbec známo, že mezinárodní židovský velkokapitál veškeré obory průmyslu a obchodu buď již opanoval, anebo opanovati se snaží, a že veškerá odvětví obchodu jeho škodlivému a zkázonosnému vlivu podléhají. Ve »volné a svobodné soutěži hospodářských sil« v divé honbě po bohatství a blahobytu, při níž nedbáno na pojmy cti a slušnosti a v šíleném tanci kolem zlatého telete, bývá chudý od bohatého rozdrcen a veliké zástupy, stavu střednímu náležející, jsou bez obrany vháněny do náruče den ze dne rostoucího proletariátu, takže za nedlouho budou zde takové poměry, jako v Irsku: manšestroví milionáři a majitelové panství na jedné, a bledé zástupy hladového lidu s vyhaslýma vpadlýma očima na druhé straně.

Vzhledem ke smutným těmto zjevům, jichž příčiny v novějším zákonodárství zejména však v poskytnutí rovného práva Židům spočívají, zaplesá zajisté srdce každého lidumila a vlastence, když pozoruje, že našli se, — byť i v malém posud počtu — karakterní a k činům odhodlaní mužové, kteří se postavili v čelo hnutí, jehož účelem jest boj proti znemravnělosti, švindlu a sežidovštění. Mužové ti dovedou na pravém místě promluviti slova pravdy, aby ukázali v pravém světle politickou vyspělost oněch přemoudrých, manšestrových liberálů, jimž prodajné časopisectvo židovské lichotí a je chválí, a kteří zachváceni jsouce jakýmsi mlhavým »světoobčanstvím«, svůj vlastní národ podřízenému plemenu, zákony mravnosti neznajícímu, ku vykořistění vydávají.

Je také nejvyšší čas, abychom přispěli ku pomoci oněm mužům, kteří se v čelo osvobozujícího hnutí postavili, abychom je volili a vysílali jako poslance do sněmu a do říšské rady, neboť jinak by brzo uhodila dvanáctá, která by zvěstovala, že sežidovštění našich zemí již dovršeno.

Vražda v Polné - Rudolf Vrba (1899)

Anežka byla sirotkem ode dne 13. července 1892, kdy ztratila otce svého. Byla šestým a posledním ― a tedy nejmilejším ― dítkem katolických rodičů Františka Hrůzy, domkáře v Malé Věžnici čp. 32 u Polné, a jeho manželky Marie, rozené Valíkovy z Rytířska (vulgo z Rytířek) čp. 4., okres Jihlava. Matka její jest tedy Moravankou. Rodiče její slavili sňatek svůj ve Vysokých Studnicích na Moravě měsíc před velikým požárem města Polné (4. srpna 1863). Z manželství toho vzešly dítky: 1. Jiří, jenž je ženatým zedníkem v Měšíně na Moravě. Oddán byl v Jamném. 2. Marie, již v chrámě sv. Jakuba v Jihlavě za manželku pojal Jan Rudolfer, tovární tkadlec hedvábí v Helenově u Jihlavy, kterýž však přišel k úrazu a chodí nyní s kolovrátkem, při čemž Marie jej provází. 3. Jan, jenž čítá přes 30 roků. Jest svoboden a s matkou obdělává 15 měr polí, jež mají při domku. Mimo to si ještě 3 míry od obce najali. 4. Verunka, jež čítá 27 roků. Byla ve službě v Praze, nyní však je doma, by těšila matičku svou, jež bolem zdrcena jest nad ztrátou drahé své Anežky. 5. Matěj, kterýž, počav první rok choditi do školy, o sv. Lucii asi r. 1881 záškrtem zemřel. 6. Nešťastná Anežka, jež narodila se dne 16. dubna 1879. Bylo jí tedy v den vraždy 19 roků, 11 měsíců a 13 dní, čili 20 roků bez 18 dnů. Poručníkem byl jí p. Jos. Novák, domkář v Polné č. 37―IV., jenž provozuje obchod dobytkem. Jest její příbuzný. Má za manželku její sestřenici.

Židé a krev - Karel Loula (1941)

Říkám otevřeně: Nejpodstatnější kapitoly této knížky jsou plodem badatelů ruských, nikoliv ovšem bolševických. Avšak jde o věc, nikoli o zisk, prvenství a slávu, a tu se nežárlí. Neboť účel je týž dnes, jaký byl v dobách, kdy ruští badatelé psali svá varování: otevřít oči, burcovat, zapřísahat.

Tolik o vzniku a pramenech.

Je tu však ještě jedna závažná věc.

Vše, co jsme až dosud o Židech poznali a věděli, bylo jaksi jednostranné. Bylo to ono, co možno na Židech pozorovat vlastními smysly, to, co Židé tak příliš neskrývají. Jejich tvář, všem viditelná, není pro ně nebezpečím. To, co je odhalilo jako nežádoucí po stránce politické, hospodářské, mravní, sociální, to vše oni riskují a nebojí se toho. Vždyť dnešní vztah mnohých Čechů k Židům je toho dokladem. Když však uvážíme bedlivě to, co obsahuje tato práce, vtírá se nový názor na otázku židovskou: Co dělá Žida Židem ― krev, rasa, anebo jeho hrozné náboženství, jeho výchova duševní a duchovní?

Nové směry ideové říkají přímo: rasa, otázka židovská je otázkou krve a rasy.

Ano.

Ale ― není nejsilnějším činitelem židovské rasy právě ono náboženské, ta náplň záporně mravní v našem náboženském pojímání? Neztratilo by se ono cosi ,,věčně židovské“ v několika generacích, kdyby byli Židé odloučeni od svých ,,náboženských“ pramenů, tradice tajných nauk a krvavé fantasmagorie kultu a ritu? Zdá se, že bude třeba velmi mnoho studovat. Do tématu musí zasáhnout povolaní.

Louis Ferdinand Céline a jeho pamflety

Céline - realista, ba až naturalista silného zrna, popisuje ty stránky života, které nejsou nějak moc příjemné ke čtení. Někdy je lépe to raději nečíst, člověku je z toho docela špatně, přitom to není nějaká nenávist k člověku, ale lásky a soucitu tam není, ani co by se za nehet vešlo, a tyhle příliš, přespříliš temné stránky vidí nejen u šlechty a buržoasie, ale i u prostého člověka. Krásně to všechno zesměšňuje, karikuje…, ale sám se nepovyšuje, neříká, že on je dokonalost sama. Prostě a jasně: všichni lidi bez rozdílu společenského postavení jsou prasata a svině.

Moc hezky to vyjádřila jedna bloggerka pod článkem o Célinovi: Nenáviděl stejně Němce jako Židy, nenáviděl bohaté stejně jako chudobné, stejně jako umělce, jako šarlatány, vědce, politiky, dobrodince, slabé i silné. Céline jakoby nenacházel nic. Nic na vyvážení. Žádné iluze. Po přečtení jeho knihy máte pocit, jako by vám někdo rozvrtal všechny zuby.

Céline - pacifista, ale jaký!!! Do nejmenších detailů popisuje válečná jatka, přímo šílené vraždění a mrzačení, rozpáraná břicha, vyhřezlá střeva, utržené ruce a nohy, kusy různých těl smíchány a rozházeny po zemi, plynové útoky, nervové plyny, vši, blechy, epidemie... Lautréamontův Maldoror je slabota. To by měli číst povinně milovníci válek a slavných bitev a ministři válek a celý generální štáb! Jenomže těm by to asi nevadilo, ba možná by z toho měli sadistickou rozkoš, působilo by jim to masochistické blaho a hrdě by si v mysli promítali, jací že jsou nadlidé, co všechno je v jejich moci, co všechno, jaká zvěrstva, beztrestně mohou s těmi podlidmi provádět.

Národní sebeochrana - Rudolf Vrba (1898)

Když jsem pracoval na spisu „Budoucnost národa“, zamýšlel jsem jednu kapitolu věnovati otázce židovské. Avšak materiál mě rostl pod rukou tak, že jsem byl nucen vydati zvláštní spis.

Přítomná kniha vyžaduje pro svůj bohatý statistický materiál jistou trpělivost od čtenáře, avšak myslím, že k četbě takových spisů třeba jistého zájmu a trpělivosti, jako vůbec ke studiu každé vážné otázky. Kdo zájmu a trpělivosti nemá, ten arci raději sáhne k nějakému románu. Musím zde předem čtenáři říci, že se novinářská kritika na mne vrhne a bude mi vyčítati nesprávnosti ve firmách. Já zde veřejně konstatuji, že při tak ohromném materiálu, který jsem propracovati musil, než jsem z něho upravil, co bylo pro spis nutno, není možno, aby se nějaké nedopatření nevloudilo.

Ostatně já nemohu věděti, zda ten neb onen žid ― majitel firmy ― se dal pokřtít, že tedy firma jeho více židovskou není. Jinak ale každý soudný čtenář uzná, že pro nějakou malou chybu celkový důkaz spisu ani v nejmenším neutrpí.

Zkáza Slovanů ze světové války - Rudolf Vrba (1924)

Světovou válkou přikvačila zkáza na veškeré národy Slovanské. Srbsko skoro vykrvácelo a jeho obyvatelstvo jest z poloviny vyvražděno. Celý ruský národ jest v nebezpečí zahynutí. Švédský spisovatel Are Waerland vydal spis »Diktatura proletariatu«, který vyšel německy v Gothě u Perthesa. Waerland dokazuje, že Rusko založili a řídili carové a nikdo jiný. Zavražděním cara Židem Jurovskym, zavražděno Rusko; bez cara není a nebude Ruska a bez Ruska nebude Slovanstva. — Máme sice spolek s Polskem, čítajícím 27 mil. obyvatel. Nemáme však s Polskem ochrannou vojenskou smlouvu. Bez opory o Rusko jest existence a budoucnost západních Slovanů naprosto nejistá a ponurá.

Dubnový sešit vídeňského časopisu »Donauland« přináší zajímavý článek, v němž dr. Gaston Bodart se zabývá obětmi světové války. Pisatel řídí se dle všeho materiálem, který měl k disposici, ze statistických líčení i zpráv neutrálních a nepřátelských zemí a dopracoval se následujícího, byť i ne úplně přesného výsledku. Dle údajů dra Bodarta vybojovalo světovou válku 58 milionů lidí. Poměr mezi Dohodou a centrálními mocnostmi byl 5:3. — Dohoda disponovala 37 miliony, centrální mocnosti 212/₅ mil. bojovníků.

Záhady světovlády: poválečné úvahy - Rudolf Vrba (1923)

Dne 11. listopadu 19181 podepsal zavražděný Dr. Erzberger v lese compiègneském kapitulaci Německa. Tím byla válka světová jen zdánlivě ukončena. Žid Lansing poslal kvapem americké armády nazpět. Tak rozbil velkou koalici, která se utvořila proti Německu. Tím se stalo Německo opět pánem situace a podepsaný mír versaillský stal se bezcenným. Židovskou revolucí zničené Rusko zmizelo a tím ztratili Slované svou oporu. Co bude dále se odehrávati a zda při tom obstojí existence česko-slovenské republiky, je zastřeno neproniknutelnou rouškou budoucnosti.

Německo se na světovou válku po vítězství u Sedanu r. 1871 připravovalo plných 40 let. Němci byli tu za jedno jak v Německu, tak v Rakousku. Věrnými spojenci Němců byli a budou vždy Maďaři a Turci. — K této alianci věrně pak drží Židé celého světa. Každý Žid mluví německy, ať bydlí v Tunisu nebo v Berlíně.

Německý generální štáb měl přesně vypočteno, že světová válka potrvá tři měsíce. Kalkuloval ovšem s naprostou jistotou předem, že angličtí občané či kupci nesáhnou k meči. Tento předpoklad selhal, londýnští kupci vyhlásili válku a Berlín se při tom otřásal ve svých základech. Nyní platilo ovšem slovo lorda Kitchenera, že válka potrvá nejméně 4 roky. Ve Vídni měl nedávno přednášku plukovník Glaise-Horstenau o tom, jak veliká koalice dohody kolísala dlouhou dobu v názorech, jak rozděliti a uspořádati Evropu, až nastane klid zbraní.

Syndikovat obsah