Komunismus a odboj

Osud odbojové organizace Černý lev 777 - Tomáš Bursík

Odbojovou aktivitu organizace Černý lev 777 lze řadit v československém kontextu na roveň činnosti například skupiny bratří Mašínů a jiných osob, které se rozhodly proti komunistickému režimu vystoupit se zbraní v ruce. Jiří Řezáč , Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma – hlavní představitelé organizace Černý lev 777 – a jejich společníci odpověděli na komunistickou doktrínu třídního boje stejnou mincí a rozhodli se pro aktivní odboj. Přestože jejich čin nijak vážně s režimem nepohnul, zaslouží si naši pozornost. A jejich aktivity mohou být inspirací pro společnost žijící v područí totalitní moci.

Všichni mladí mužové z organizace Černý lev 777 vyšli z poměrně skromných poměrů, výchovou byli naučeni spoléhat se především sami na sebe. I jim zasáhl do života komunistický převrat v únoru roku 1948. Velká omezení v možnostech soukromého podnikání, hospodaření na vlastní půdě, zásahy komunistické moci do života jednotlivce – kvůli těmto věcem nechtěli zůstat lhostejnými ve vztahu k rodné zemi. Naději v nich posilovala i víra, že západní demokratické země nenechají střední Evropu na holičkách a vypukne třetí světová válka, jež Československo osvobodí z područí Sovětského svazu.

Rakovského protokoly - J. Landowsky

Během polního tažení do Sovětského svazu dorazil jeden dobrovolník španělské Modré divize k jakési selské usedlosti hluboko v ruském vnitrozemí. V objektu objevil mrtvolu dlouholetého lékaře NKVD, dr. Josefa Landovského. Při prohlídce těla našel několik hustě popsaných sešitů, obsahujících zřejmě důležité zápisky. Ty pak byly později v roce 1950 přeloženy do španělštiny a vydány Mauriciem Carlavillou pod titulem „Sinfonia en Rojo Mayor“.

Kniha, jejíž obsah začal vyvolávat znepokojující účinky na veřejnost, byla jistými silami okamžitě skoupena a zmizela z trhu. Pravou senzací a vlastním jádrem knihy byly protokoly o výslechu bývalého sovětského vyslance v Paříži, žida Christiana Jureviče Rakovského (narozený jako Chaim Rakeover r. 1873), který byl jako starý bolševik trockistického ražení v rámci velké čistky zatčen, avšak zcela výjimečně ušel jinak běžné likvidaci. Proč? Odpověď na to je možné dostat při pozorném čtení protokolů.

Dolejšího „Analýza 17. listopadu...“ jako příklad teorie spiknutí - Lukáš Kantor

V předkládané práci jsme se věnovali rozboru vybraných dvou navazujících částí tzv. „Analýzy 17. listopadu“ (dále jen Analýza) od Miroslava Dolejšího. Uvedený text představuje známou a možno říci i relativně sofistikovanou konspirační teorii o Chartě 77 a sametové revoluci. Naší výzkumnou otázkou bylo v této souvislosti zjistit, co z Analýzy tvoří fakta, respektive více či méně pravděpodobné domněnky, popřípadě prokazatelné omyly či dokonce záměrné dezinformace. Postupovali jsme přitom metodou konfrontace Analýzy s všeobecně přijímanými zdroji, zejména pracemi historiků a politologů, ale i výpověďmi přímých účastníků tehdejších událostí.

Analýza jako celek trpí hlavně dvěma zásadními nedostatky - Dolejší jednak většinu svých tvrzení nijak nedokazuje (to jsme se tedy pokusili udělat za něj) a navíc je předkládá až příliš tezovitě (například složitému problému vztahu StB a Charty 77 věnuje pouze tři až čtyři odstavce). Projevuje také tendenci vidět za vším nějaký skrytý plán, často dokonce mnohaletý a v některých případech i ne zcela logický. V tom je plně poplatný základních znakům teorií spiknutí.

Ministerstvo strachu? - Alojz Lorenc

S bývalým prvním náměstkem Federálního ministerstva vnitra, generálporučíkem Bezpečnosti ing. Alojzem Lorencem, CSc., jsem se měl setkat jednu letní sobotu v devět hodin dopoledne před Domem novinářů, v němž sídlí i vydavatelství Tatrapress.

Tvářil jsem se, že čtu noviny, ale ve skutečnosti jsem sledoval levou stranu malého náměstí, odkud měl vrchní velitel tajného impéria bývalé Československé socialistické republiky přijít. Z blízkého Kapucínského kostela se právě vyhrnuli účastníci mše.

Generála jsem neznal. Uvažoval jsem, jak asi vypadá. Představoval jsem si rázného robustního bezpečáka s tvrdou, odměřenou tváří, nelítostným pohledem. Zatím se postava takového druhu na náměstí nevyskytovala...

Mnozí z nás, kteří jsme za normalizace přicházeli do styku s „tvrdou pěstí dělnické třídy“, jsme se shodli v názoru, že estébáci byli většinou lidé, kteří budovali své štěstí na neštěstí jiných. Státní bezpečnost již od svého vzniku šířila mezi lidmi hrůzu a strach. Ze začátku byli do jejích řad vybíráni většinou oddaní, nemyslící fanatikové, někteří z nich se v praxi řídili výrokem římského tyrana Caliguly: Ať mne nenávidí, hlavní je, že se mne bojí!

Ochránci budování socialismu v letech 1948-1968 „odhalili“ víc než 200 tisíc nepřátel krásnějších zítřků. V jáchymovských a příbramských táborech hynulo 35 tisíc novodobých otroků. Čtyřicet tisíc osob bylo odsouzeno k trestu vyššímu než deset let. Podle paragrafu 231 zákona č. 48 Sb. – pověstného to zákona na ochranu republiky, bylo 232 lidí odsouzeno k trestu smrti (178 popraveno). Osm tisíc vězňů bylo ve vězení ubito nebo zemřelo na následky vězení.

Paměti a úvahy - Lubomír Štrougal

Dlouhou dobu mne rodina i moji přátelé přemlouvali, abych napsal vzpomínky na své letité působení ve stranických a
státních funkcích v socialistickém Československu.

Dlouhou dobu jsem odolával, ale když jsem v tisku sledoval stovky a tisíce dezinformací o vývoji v Československu po II.
světové válce, odhodlal jsem se vzít pero do ruky. Neměl jsem a nemám možnost probírat se nejtajnějšími archivy. Ani jsem
neměl sílu prodírat se miliony zažloutlých stránek dávno zapomenutých dokumentů a novin.

Spolehl jsem se na svou paměť a běžně dostupné prameny.

Cenné podklady mi při tom poskytl ing. František Nevařil a přispěl i dr. Josef Hotmar.

Po celou dobu přípravy této knihy mi pomáhal - a někdy se také se mnou přátelsky přel - dr. Zdeněk Jirků.

Děkuji také mé ženě Míle, která dlouhé měsíce dokázala vytvářet klidnou atmosféru pro tuto práci.

Tato kniha není vědeckou prací. Je osobním, subjektivním svědectvím o tom, co jsem prožil. Přesto věřím, že čtenář - starší
i mladší - v ní najde pár nových pohledů na historii země, kterou mám tak rád.

A konečně - knihu věnuji památce mé maminky a mého otce.

Lubomír Štrougal

Co nechtěla Charta 77 - Josef Tomáš

Skutečná činnost Charty 77 se od podoby, ve které byla prezentována veřejnosti předlistopadovým režimem, diametrálně odlišuje. V čem zásadně a proč bylo husákovským režimem přisuzováno Chartě 77 něco, čím ve skutečnosti nikdy nebyla, ba co více – jak se sami přesvědčíte – nikdy rezolutně být nechtěla: na tyto dvě základní otázky se nyní pokusím odpovědět.

A abych nebyl podezírán při citování faktů z výmyslů a polopravd, vycházel jsem při formulování vlastního závěru pouze z oficiálně publikovaných dokumentů Charty 77 a z oficiálně publikovaných reakcí tehdejšího režimu na činnost Charty.

Josef Tomáš,

v Praze dne 20. 12. 1990

Souostroví Gulag - Alexandr Solženicyn

V roce tisícím devítistém čtyřicátém devátém jsme s přáteli přišli náhodou na pozoruhodnou noticku v časopise Příroda, vydávaném Akademií věd. Bylo tam drobným písmem napsáno, že na řece Kolymě byla při výkopech objevena podzemní ledová čočka, zmrzlý dávnověký potok – a v něm zamrzlí představitelé fosilní (několik desítek tisíc let staré] zvířeny. Tyto ryby či mloci se uchovali tak čerství, potvrzoval vědecký dopisovatel, že přítomní rozbili led a hned je s chutí snědli.

Nepočetní čtenáři časopisu byli jistě nemálo udiveni, jak dlouho se může rybí maso v ledu uchovat. Leč málokterý z nich mohl pochopit skutečný velkolepý smysl této neopatrné noticky.

My jsme jej pochopili hned. Viděli jsme před sebou živě celý ten výjev do nejmenších podrobností: jak přítomní, aniž dbají ušlechtilých zájmů ichtyologie, rozbíjejí se zuřivým chvatem led, navzájem se odstrkují lokty, trhají kousky tisíciletého masa, běží s nimi k ohni, rozmrazují je a hltají.

Pochopili jsme to proto, že jsme sami patřili k oněm přítomným, k onomu mohutnému, na celé zeměkouli ojedinělému kmeni zeků neboli muklů, kteří jedině byli s to s chutí pozřít mloka.

Kolyma byla největší a nejproslulejší ostrov, pól krutosti oné podivné země Gulag, roztříštěné svou geografií na souostroví, avšak stmelené svou psychologií v kontinent, oné skoro neviditelné a nehmatatelné země, jež byla zalidněna národem zeků.

Toto souostroví protínalo a prostupovalo jinou, rozlehlejší zem, zařezávalo se do jejích měst, viselo hrozivě nad jejími ulicemi – a přesto někteří vůbec nic netušili, mnozí o něm zaslechli jen něco neurčitého, a pouze ti, kteří tam byli, věděli vše.

Ti však zachovávali mlčení, jako by na Souostroví Gulag ztratili řeč.

Zkáza Slovanů ze světové války - Rudolf Vrba (1924)

Světovou válkou přikvačila zkáza na veškeré národy Slovanské. Srbsko skoro vykrvácelo a jeho obyvatelstvo jest z poloviny vyvražděno. Celý ruský národ jest v nebezpečí zahynutí. Švédský spisovatel Are Waerland vydal spis »Diktatura proletariatu«, který vyšel německy v Gothě u Perthesa. Waerland dokazuje, že Rusko založili a řídili carové a nikdo jiný. Zavražděním cara Židem Jurovskym, zavražděno Rusko; bez cara není a nebude Ruska a bez Ruska nebude Slovanstva. — Máme sice spolek s Polskem, čítajícím 27 mil. obyvatel. Nemáme však s Polskem ochrannou vojenskou smlouvu. Bez opory o Rusko jest existence a budoucnost západních Slovanů naprosto nejistá a ponurá.

Dubnový sešit vídeňského časopisu »Donauland« přináší zajímavý článek, v němž dr. Gaston Bodart se zabývá obětmi světové války. Pisatel řídí se dle všeho materiálem, který měl k disposici, ze statistických líčení i zpráv neutrálních a nepřátelských zemí a dopracoval se následujícího, byť i ne úplně přesného výsledku. Dle údajů dra Bodarta vybojovalo světovou válku 58 milionů lidí. Poměr mezi Dohodou a centrálními mocnostmi byl 5:3. — Dohoda disponovala 37 miliony, centrální mocnosti 212/₅ mil. bojovníků.

Záhady světovlády: poválečné úvahy - Rudolf Vrba (1923)

Dne 11. listopadu 19181 podepsal zavražděný Dr. Erzberger v lese compiègneském kapitulaci Německa. Tím byla válka světová jen zdánlivě ukončena. Žid Lansing poslal kvapem americké armády nazpět. Tak rozbil velkou koalici, která se utvořila proti Německu. Tím se stalo Německo opět pánem situace a podepsaný mír versaillský stal se bezcenným. Židovskou revolucí zničené Rusko zmizelo a tím ztratili Slované svou oporu. Co bude dále se odehrávati a zda při tom obstojí existence česko-slovenské republiky, je zastřeno neproniknutelnou rouškou budoucnosti.

Německo se na světovou válku po vítězství u Sedanu r. 1871 připravovalo plných 40 let. Němci byli tu za jedno jak v Německu, tak v Rakousku. Věrnými spojenci Němců byli a budou vždy Maďaři a Turci. — K této alianci věrně pak drží Židé celého světa. Každý Žid mluví německy, ať bydlí v Tunisu nebo v Berlíně.

Německý generální štáb měl přesně vypočteno, že světová válka potrvá tři měsíce. Kalkuloval ovšem s naprostou jistotou předem, že angličtí občané či kupci nesáhnou k meči. Tento předpoklad selhal, londýnští kupci vyhlásili válku a Berlín se při tom otřásal ve svých základech. Nyní platilo ovšem slovo lorda Kitchenera, že válka potrvá nejméně 4 roky. Ve Vídni měl nedávno přednášku plukovník Glaise-Horstenau o tom, jak veliká koalice dohody kolísala dlouhou dobu v názorech, jak rozděliti a uspořádati Evropu, až nastane klid zbraní.

Mýtus o odstranění komunismu solidaritou - Polski Związek Patriotyczny

Rozsahem nevelká analýza mýtu o odstranění komunismu „Solidaritou“, postavená na spolehlivých pramenech, je prakticky obdobou stejné bajky o Chartě 77 a je tedy poučná i po našeho čtenáře; s tím rozdílem, že – s výjimkou „Analýzy 17. listopadu 1989“ M. Dolejšího – nemáme u nás srovnatelný materiál.
Autor správně poukazuje na očividnou shodu „demokratizačních procesů“ v Polsku, Československu (1968) i v samotném Sovětském svazu, jejichž cílem rozhodně nebylo nastolení demokracie a blahobytného tržního hospodářství, nýbrž rozložení již nepotřebného komunistického bloku s následnou instalací stále otevřenější světovlády sionistického Židovstva prostřednictvím internacionálního zednářstva a mnohonásobně zakonspirovaných vlivových agentur.
Krátce po „převratu“ 1989 tehdejší prezident V. Havel předal izraelské tajné službě, Mossadu, personální svazky agentů první správy StB (kontrarozvědné zahraniční služby) a především v zemích Středního východu, s nimiž mělo Československo tradičně dobré vztahy, a zahájil bazarový výprodej strategických hospodářských podniků anonymním mezinárodním koncernům. Naprostá paralela s událostmi v SSSR tedy přímo vylučuje možnost neexistence jednotného ústředí i řízení „spontánních demokratizačních procesů“ v zemích tzv. sovětského bloku. Kdo, resp. co tím ústředím je, to autor ukazuje dostatečně jasně každému, kdo vidět chce!
Syndikovat obsah